Češi v Americe         

Domů
Češi v USA
Inzerce
Akce
Odkazy
České USA
Office alias úřední šiml
Převody jednotek
Co je zde nového

 

 

 

    Na této stránce bude postupně poodhalována rouška tajemství historie Čechů v Americe. Pokud ji chcete nadzvednout se mnou, tak se pohodlně usaďte a čtěte...

 

Kapitola 1. - O tom, jak první Čech do Ameriky přišel...

Prvním historicky doloženým Čechem na půdě dnešních Spojených států amerických byl AUGUSTIN HEŘMAN (Augustin Hermann; 1605? – 1686). Není jisté, zda se narodil v Praze nebo ve Mšenu u Mělníka a pochybnosti se týkají i data jeho narození. Čechy opustil ještě jako malý chlapec společně s mnoha dalšími pobělohorskými exulanty.

Augustin Heřman (Zdroj: 1)

Nějakou dobu žil v Novém Amsterodamu (dnešní New York), ale později mu byly za jeho zásluhy přiděleny rozsáhlé pozemky v Marylandu, kde si postavil velký dům a svůj nový domov nazval „České panství“ (Bohemia Manor).

Heřman byl úspěšný a tvořivý muž. První zmínka o něm na území Ameriky je z roku 1633, tedy když mu bylo asi 28 let. V té době ve službách holandské Západoindické společnosti (West India Company) jednal s Indiány o odkoupení půdy poblíž dnešní Filadelfie.

Historické prameny na Heřmana prozrazují, že kolem roku 1644 žil v Novém Amsterodamu, kde byl coby vážený a schopný představitel místního obchodnictva navržen do „Rady devíti mužů“ („Nine Men“), což byl jakýsi poradenský sbor guvernéra Petra Stuyvesanta. 

Do historie se Heřman zapsal zejména tím, když pro Lorda z Baltimoru zhotovil kolem roku 1670 mapu Virgínie a Marylandu, jejíž vypracování mu zabralo celých deset let práce. Byla to vůbec první mapa Virgínie a Marylandu a byla používána ještě celých sto let od svého vydání.

Za své zásluhy obdržel Heřman v Marylandu rozsáhlé pozemky, které jako památku na svou rodnou zemi pojmenoval „České panství“. Vedle velkého domu z cihel na svých pozemcích postavil také rozsáhlou jelení oboru, kde pořádal hony a lovy, dále nechal vysadit vinice, zahrady i ovocné sady a jeho obchod s tabákem i kožešinami jen vzkvétal.

České panství - Bohemia Mannor (2)

Heřman měl pět dětí, dva syny a tři dcery. I když se mužská linie rodu nesoucí jméno Heřman vytratila v první polovině osmnáctého století, díky ženským potomkům se mnoho osobností od amerických senátorů, kongresmanů až k soudcům nejvyššího soudu může pochlubit, že patří k přímé linii potomků Augustina Heřmana, prvního Čecha, jehož přítomnost v Americe je historicky doložena.

 

 Kapitola 2. - O českém tesaři, který měl filipa a velkého jmění nabyl…

Augustin Heřman nebyl jediným českým emigrantem ve státě New York v 17. století. Proslavil se také například Bedřich Filip (1626 – 1702), v Americe známý jako Frederick Philipse nebo „Bohemian Merchant Prince“.

Narodil se v protestantské rodině, která byla nucena po bitvě na Bílé hoře opustit rodnou zemi. Nejprve zkusili žít v Holandsku, nakonec se ale usadili v New Yorku.

O Bedřichu Filipovi můžeme říci, že se mu splnil „americký sen“. Když tento vyučený tesař přijel do Ameriky (bylo mu asi 32 let), moc peněz nejspíše neměl. Avšak postupně se z něj stával úspěšný obchodník a jeden z nejbohatších lidí v kolonii.

Dokonce se říká, že o ruku jeho krásné vnučky Marie se prý ucházel sám Georgie Washington. Jméno Bedřicha Filipa dodnes připomíná i město Philipsburg ve státě New York.

 

Kapitola 3. - Moravští bratři

První významná vlna českých osadníků, která mířila do Ameriky, byla tvořena „Moravskými bratry“. Ti se poté, co byli nuceni opustit Čechy kvůli náboženskému pronásledování, usadili dočasně v Sasku, kde založili osadu Ochranov (Herrnhut). Avšak protože se politická i náboženská situace v Sasku zhoršovala, rozhodli se hledat nový domov, kde by mohli svobodně vyznávat svou víru a vykonávat misionářskou činnost. Nejvhodnější se jim zdála být Severní Amerika.

V roce 1734 připlula první skupinka deseti vybraných Bratří do Georgie. Další rok se k přicestovala i druhá skupina pod vedením biskupa Davida Nitschmanna, která se skládala z dvaceti pěti osob, které povětšinou pocházely z Moravy nebo z Čech. Jen pro zajímavost – mezi cestujícími na lodi byl i John Wesley (1703 – 1791), známý jako zakladatel Metodistické církve.

Mezi osadníky v Georgii se však rozrůstaly nepokoje, a tak se Moravští bratři rozhodli v roce 1740 přesídlit do Pensylvánie. Tam také v údolí řeky Lehigh vybudovali svůj první společný dům („Gemeinhouse“, viz obr.) a kostel. V roce 1741 osadu navštívil hrabě Nikolaus Zinzendorf (1700 – 1760), jejich saský ochránce, který dal osadě jméno Bethlehem. Od té doby se Bethlehem stal střediskem misií Moravských bratří mezi indiány, a časem vzniklo na území USA i mnoho dalších osad jako Litiáz, Nazareeth nebo Gnadenhutten.    

Gemeinhouse (3)

A jaký byl přínos Moravských bratří pro kulturu Spojených států? Bratři prosluli nejen jako úspěšní misionáři, ale založili také první ženskou kolej v USA. Prostřednictvím své osobité „moravské“ hudby se Američané mohli poprvé seznámit s mnoha českými a evropskými skladateli.

 

 Kapitola 4. - O některých českých osobnostech ve Spojených státech (do roku 1848)

Anthony Philip Heinrich (1781-1861)

Anthony Philip Heinrich, původem Čech, se ve Spojených státech proslavil jako hudební skladatel. Mezi svými současníky byl neobyčejně populární a v roce 1823 ho bostonský spisovatel John Rowe Parker nazval dokonce „americkým Beethovenem“ (the Beethoven of America).

Někteří jeho hudbu charakterizují jako „vášnivě romantickou, nevázaně vynalézavou, velkolepě instrumentovanou a technicky náročnou“. Z jeho tvorby můžeme uvést např. orchestrální zpracování „Babylónské věže“ (The Tower of Babel, or The Languages Confounded, a Grand Oratorical Divertissement), kde se snažil hudebně ztvárnit stavbu věže a následné zmatení jazyků.

Antonín Dignovitý (1810-1875)

Antonín Dignovitý pocházel z Kaňku u Kutné Hory. Do Spojených států se rozhodl emigrovat v roce 1832, protože se obával perzekuce kvůli své účasti v polském povstání roku 1830.

Avšak ani poté, co se přistěhoval do Spojených států, nepřestával si všímat a komentovat události kolem sebe. Otevřeně se vyslovoval pro zrušení otroctví, což mu přineslo dokonce i krátký pobyt ve vězení, ze kterého mu pomohl jeho přítel, guvernér Samuel Houston. Tento český rodák se také zúčastnil bojů za nezávislost Texasu.

Antonín Dignovitý procestoval mnoho amerických států, podnikl i výpravu k indiánům Creek, aby studoval jejich jazyk a zvyky. Měl různá zaměstnání, mimo jiné byl i jedním z prvních Čechů, kteří vydali v Americe knihu. Tou byla jeho autobiografie publikovaná anglicky s názvem Bohemia under the Austrian Despotism. Čtenář v ní nalezne nejen vyprávění Dignovitého o svém dětství v Čechách, ale také jeho politické názory. Dignovitý se stal úspěšným jako obchodník a lékař. Svou lékařskou praxi provozoval v San Antoniu, kde ve věku 65 let  zemřel.

Zanechal po sobě osm dětí a jeden z jeho synů, který patřil k nejbohatším osadníkům v Texasu, uvažoval o založení české kolonie na svých pozemcích v Mexiku.

Charles Sielsfield (Sealsfield, 1793-1864)

Charles Sielsfield se stal průkopníkem dobrodružné americké literatury první poloviny 19. století. Za jeho života se o jeho původu nevědělo téměř nic. Až po jeho smrti vyšlo najevo, že Charles Sielsfield byl vlastně zmizelý Karel Anton Postl.

Charles Sielsfield (4)

Karel Postl alias Charles Sielsfield byl velice vzdělaný muž. Nejprve studoval na gymnáziu ve Znojmě, pak odjel do Prahy studovat filozofii, kde byl mimochodem žákem osvícenského českého filozofa Bernarda Bolzana. Když mu bylo dvacet let, vstoupil do řádu křižovníků s červenou hvězdou a po absolvování studia teologie byl vysvěcen na kněze. Myšlenkově blízcí mu byli ale i pražští zednáři, a nakonec se Postl rozhodl z řádu křížovníků vystoupit.

Ve svých třiceti letech uprchl v obavách před perzekucí policejního režimu hraběte Metternicha přes Curych do Spojených států. Zde si změnil jméno a později získal americké státní občanství. Pracoval jako žurnalista v New Yorku, pak v Paříži i v Londýně. Podnikl cestu napříč Spojenými státy, která mu byla inspirací pro knihu „The United States of North America as They Are“. Tato kniha mu vyšla v Londýně v roce 1827 společně s jeho dalším dílem: „Austria as It Is: or Sketches of Continental Courts“, ve kterém tvrdě kritizoval rakouský policejní režim. Napsal i několik románů, kde se věnoval např. konfliktu mezi indiány a bílými kolonisty („Tokeah aneb Bílá růže“), nebo výpravě pionýrů do prérie, které se sám účastnil („Nathan, předák osídlenců“).

A jednu zajímavost na konec – Sielsfield se nevěnoval pouze literatuře, ale ovlivňoval svým způsobem i politické dění – byl totiž politickým poradcem Josefa Bonaparta, což byl starší bratr slavného císaře Napoleona.  

Kapitola 5: Česká emigrace po roce 1848

 *      Co se dělo v té době v Čechách?

 V Čechách byla roku 1848 zrušena robota. Pro mnohé rolníky, kteří museli za vykoupení z roboty zaplatit, to však znamenalo ještě větší zhoršení jejich ekonomické situace. Co tedy měli dělat? Zdálo se, že jednou z dobrých možností, jak uniknout chudobě, bylo odejít z Čech. Ale kam odejít?

Když se začaly šířit po Čechách a na Moravě zvěsti o nálezu zlata v Kalifornii a o šanci si v Americe koupit levně pozemek, bylo to pro mnohé jasným důkazem, že Amerika je to pravé místo pro jejich budoucí život. Do Ameriky lákaly nejen kramářské písně, ale i různé americké železniční a evropské lodní společnosti, které viděly svou šanci na zisk. Po celých Čechách a na Moravě si našly spolupracovníky z řad obchodníků, učitelů, hospodských a dokonce i farářů, kteří za úplatu přesvědčovali své spoluobčany o tom, jak výhodné by bylo žít právě v Americe.      

Kratochvílná píseň o blahu v Americe (5)

Jakmile se někdo rozhodl, že v Americe mu bude asi lépe než doma, jeho první kroky směřovaly na úřady. Tam jeho nebo její žádost byla spolknuta úřední mašinérií, procházela jednotlivými orgány, až nakonec vyšla jako vystěhovalecký nebo cestovní pas s platností obvykle na tři roky, nebo jen jako legitimační karta, se kterou se nastávající vystěhovalec mohl dostat až do přístavu.

*      Kdo odcházel do Ameriky?

Zpočátku do Ameriky odcházeli jen ti bohatší, protože doprava byla značně nákladná. Chudší rodiny vyslali jen jednoho člena – zpravidla to byl otec nebo nejstarší syn, a ten poté, co v Americe našetřil první peníze, je vynaložil na přepravu zbývající části rodiny.

 Značnou část českých vystěhovalců tvořili i mladí muži, kteří se nelegálním útěkem do Ameriky chtěli vyhnout vojenské službě. Od sedmdesátých let 19. století zlevnila lodní doprava a o něco se zdokonalila a do Spojených států začali odcházet i příslušníci nejchudších vrstev – venkovská čeleď a městský proletariát.

 Další část vystěhovalců tvořily dívky, které si cestu zaplatily z věna a sloužily pak v bohatých amerických rodinách. Češi také měli svou specialitu  - tzv. „mail-order bride“, neboli nevěstu na objednávku. Čeští usedlíci v Americe si neradi brali za nevěsty ženy jiných národností, a tak do Čech posílali inzeráty, že své budoucí nevěstě, kterou do té doby většinou vůbec neznali, zaplatí cestu přes oceán.

Z politických důvodů do Ameriky odjížděli čeští socialisté, kteří byli v Rakousku od sedmdesátých let 19. století vystaveni politickému pronásledování. Z nich můžeme jmenovat např. Lva J. Paldu, Frantu Chouru, Norberta Zoulu nebo Josefa Boleslava Pecku.

*      Strasti na cestě z vlasti…

Aby se cesta Čecha toužícího po životě za oceánem mohla vůbec uskutečnit, musel k tomu podstoupit řadu formalit. Na začátku masového vystěhovalectví musel takový člověk například stvrdit svým podpisem prohlášení, že se po svém odchodu už nikdy nevrátí domů. Dále musel prokázat, že v Čechách nemá žádné dluhy a že naopak má dostatek finančních prostředků na cestu do Ameriky. No a nakonec potřeboval vystavit potvrzení o propuštění z domovské obce a z rakouského státního svazku, tzv. Entlass-Schein. Teprve pak si mohl vydechnout a s vystěhovaleckým pasem v kapse se mohl vydat na cestu.

Pokud si ale myslel, že po vyřízení formalit už vše půjde jako po másle, mýlil se. Cesta lodí trvala průměrně 35 dní. Majitelé lodí se řídili jednoduchou rovnicí: více pasažérů = více peněz. Často se stávalo, že na lodi plulo víc cestujících, než pro kolik byla určena. Pro chudé vystěhovalce se poměry na lodi příliš nelišily od situace otroků dovážených z Afriky. V nevětraných prostorách bez oken se tísnily desítky až stovky pasažérů. V první polovině 19. století bylo celkem normální, když plavbu nepřežilo asi 1% cestujících. Tyto dřevěné lodě byly nazývány plujícími rakvemi a na dálku je bylo možné poznat podle velkého zápachu. Situace se o něco zlepšila, až když se začaly pro dopravu přistěhovalců používat parníky ze železné konstrukce. Zkrátila se i celková doba plavby asi na polovinu. Během šedesátých let 19. století už parníky zcela vytlačily dopravu vystěhovalců na plachetních lodích.

Dobová ilustrace, zachycující atmosféru naloďování se vystěhovalců z Evropy do zámoří (6)

*      Cíl cesty je za tou branou…

Když přistěhovalci cestu přes oceán úspěšně zvládli, ještě stále neměli vyhráno. V přístavech museli projít formální přistěhovaleckou procedurou. Pro mnohé Čechy byla jakousi vstupní branou do Spojených státu přistěhovalecká stanice Castle Garden v New Yorku. Budova Castle Garden, neboli Kastlgard, jak jí Češi říkali, byla původně součástí malé pevnosti, kterou Američané postavili na obranu New Yorku za americko-britské války roku 1812. Najednou mohla pojmout dva až čtyři tisíce vystěhovalců.

Přistěhovalecká stanice Castle Garden v NY (7)

Avšak ne všem byl povolen průchod, vydělováni byli v té době např. slepci, mrzáci nebo nepříčetní. Ti šťastnější si zde mohli obstarat jídlo, objednat ubytování, vyměnit peníze či si koupit lístky na železnici nebo parník. Postupem času se však hromadily stížnosti na to, že zaměstnanci Castle Gardenu nejednají s přistěhovalci tak, jak by měli, a že agenti a penězoměnci vykořisťují přistěhovalce. Podle nového nařízení měla veškerou péči o přistěhovalce převzít federální vláda, která k tomu účelu zřídila roku 1890 Úřad pro vystěhovalectví (Burelu of Immigration). O dva roky později byla otevřena nová přistěhovalecká stanice na newyorském Ellis Island. Tato stanice si ale získala časem ještě horší pověst než Castle Garden. Ale o tom až příště.   

V devadesátých letech 19. století se rozrostl seznam skupin přistěhovalců, které byly považovány za „nežádoucí“. V den příjezdu lodi byli přistěhovalci dopraveni na Ellis Island a v hlavní budově přistěhovalecké stanice byli seřazeni, opatřeni identifikačními popiskami a poté zařazeni do front, které byly od sebe oddělené železným zábradlím. Lékaři pak zběžně přistěhovalce prohlíželi, a pokud u někoho našli příznaky nějaké choroby nebo postižení, na pravé rameno mu nebo jí napsali křídou značku (např. X bylo značkou pro duševně nemocné) a odeslali na další důkladnější vyšetření.

Odbavovací hala na Ellis Islandu (8)

Na ty, kdo prošli lékařskou prohlídkou, čekal ještě imigrační úředník. Ten jim s pomocí tlumočníka kladl různé otázky ohledně jména, národnosti, cíle cesty nebo finančních prostředků. Když vznikly ohledně výpovědí přistěhovalců nějaké pochybnosti, byli zadrženi a podrobeni dalšímu podrobnějšímu vyšetřování. Přestože nemocní nebo zmrzačení lidé byli po celé dny nebo i týdny zadržováni, převážná většina nakonec povolení ke vstupu dostala. Asi dvěma procentům přistěhovalců nebyl vstup dovolen (např. v roce 1914 bylo k dalšímu vyšetřování zadrženo asi 70.000 přistěhovalců, dvě procenta z tohoto množství bylo vráceno zpět, tedy přibližně 16.800 lidí), protože byli považováni za zločince, stávkokazy, anarchisty nebo byli nositeli nějaké „odporně vyhlížející či nebezpečně nakažlivé choroby“, např. tuberkulózy nebo oční infekce, která způsobuje slepotu. Tito lidé se museli na náklady lodních společností vrátit zpět do země, ze které přijeli.

Stanicí Ellis Island prošlo přes 17 milionů přistěhovalců a mezi nimi bylo i mnoho Čechů. Koncem padesátých let, kdy letecká doprava pomalu vytlačovala dopravu lodní, Ellis Island ukončila svou činnost. Dnes zde najdete The Ellis Island Museum, což je nejvýznamnější muzeum přistěhovalectví ve Spojených státech.

 

*       Dopis Leopolda Habersbergera, misionáře, z Lancastru v Pensylvánii rodičům a sourozencům

Důležitým zdrojem poznatků o životě Čechů ve Spojených státech jsou jejich dopisy domů. Jeden z nich si právě můžete přečíst…(9)

 V Lancastru, Pensilvania dne 18ho října 1853

 

Milí rodiče, bratří a sestro!

 Měsíce již uplynuly, aniž jsem Vám poslal jakousi zprávu o mé cestě a ostatních zlých i dobrých příhodách za tento dosti dlouhý čas mně podati. Šťastně jsem se dostal do Ameriky a jsem v Lancastru, městě to dvakráte tak velkém jako Budějovice, od 18ho srpna německým farářem. Já odložil psáti, až budu zem dobře znáti, abych více zpráv pravdivých a jistých podati mohl. 18ho května jsem opustil Budějovice, druhého dne, totiž ve středu, přised do Prahy, tam se zdrže 4 dni, byv tam bytem U třech kapru, proměnil sem si své rakouské bankovky za preuský tolary, než neradím to více žádnému, ztratil jsem na každém stu sedm zlatých. Ale v Hamburku mně bylo řečeno, že jsem mohl přinést rakouské bankovky do Hamburku a tam že bych byl stratil na každém stu jenom 4 zlatý. Já jsem si bez toho zase v Hamburku preuské tolary za americké proměnil. mínil jsem hned odplaviti z Hamburku do Ameriky, než z toho města nepluje žádný koráb tam, nýbrž hamburské lodě jsou spojený s anglickými a po těch se teprv do Ameriky dostane. Já mohl sice jecti z Hamburku do Bremen a odtud zrovna do Ameriky, ale slyšel jsem, že pární lodě z Bremen až 17ho června popluje, protož bych více než 14 dní v městě čekal. Po plachtové lodě jsem plouti nechtěl, poněvadž tu trvá cesta velmi dlouho, nejni-li příhodný vítr, jsou ubozí někdy 60, 80 i také 100 dní a ještě déle na moři. Minulou zimu byl jeden koráb 115 dní na vodě, než se dostal do Filadelfia. smluvil jsem se společností jednou, nazvanou Hirschmann & Compagnie, v Hamburku o 145 preuských tolaru za dovezení a stravu až do Ameriky na parný lodě v druhé kajutě. Tímto způsobem radím každému, kdo peníze na cestu vynaložiti může. Z Hamburku aneb z Bremen se sice může dostat jedna osoba za 50 tolaru stříbra do Ameriky, ale po plachtove lodě, musí však, jak jsem pravil, býti připravená se odevzdati libovůli větru a tudy dlouho čekati na osvobození od korábu. Na korábu parním, na kterém já plaval z Hamburka, bylo nás asi 160, deset nás bylo v kajutě, kdež jsme měli každý postel dost pohodlný, ostatní byli pod pálubou. Já brzy jsem měl příčinou nahlédnouti, že jsem několik tolaru dal více, abych tam nebyl. V podpalubí byli nebozí vystěhovalci jeden druhému obtížným, pod pálubě se musely podušky a nářadí k jídlu a ostatní potřebnosti koupit a sebou na koráb vzíti, bylo to smutný a někdy směšné podívání. Mnohá rodina s dětma seděla na svém slamníku v Hamburku koupeném, obklopená s hrnci, mískami, konvicemi a jinými nádobami plechovými pod touto palubí, nemohuvší se ani hnouti, každý seděl neb ležel těsně u druhého, maje své nádobí u sebe. Dokavád nepřišla námořní nemoc, bylo to ještě k snešení, ale této podlehl větší díl. První jenž ji dostali a obyčejně dostanou, jsou ženské osoby; pozůstává v tom, že člověk vrhne, jest slabý a nemá žádný apetit k jídlu. Jak nevolno jest tu člověku, můžete se myslit. Nahlídna někdy do podálubi, viděl jsem tam někdy více osob vedle sebe ležících, touto nemocí překonaných. Cesta z Liverpoolu do Ameriky trvala 17 dni. Lankastr, kdežto jsem teď farářem, leží ve krásné, zdravé, úrodné krajině, nazvané rájem Pensylvánském.

Moje farní společnost obnáší asi 1000 duší, větším dílem Němci. Anglický jazyk ale jest zde nevyhnutelně potřebný. Strava jiná mnohým dílem. kafe se tu pije u chudšího lidu 3krát za den, k němu pšeničný chléb z máslem a z nějakým lektvarem. Drahota jest zde sice větší než v Evropě, an zde peníze nemají tak velikou cenu. Já platím za libru masa hovězího 9 cents (asi 32 krejcarů), skopového 7 cents (24 kr), tucet vajec stoji nyní v zimě 19 cents (1 zl 6 kr), libra másla 21 cents (asi 1 zl 12 kr).

Půda jest v krajinách blíže u moře jako zde okolo Lancastru drahá, pod strych pole by přišlo zde na 200 zlat. stříbra. Než dále na západ, kde jest půdy hojnost, jest kus nevzdělaného pole asi dva strichy za 4 zlat. stříbra. Ale tam na pustinách jest život smutný, obzvláště vychování dítek se tím zanedbává, já našel děti vyrostlé na jednom vzdáleném místě nekřtěné, ani kříž dělati neumějící a o Bohu a náboženství nic nevědoucí. To radím, aby rozvážil dobře každý, kdo sem jíti chce, zvláště z mých krajanů českých. Pro Čechy je zde začátek velmi zlý; Čech neuměje německy, musí se připraviti na smutný začátek, nemá-li peněz, tím více.

Abych Vám o Americe dobré popsání podal, nebyl bych nikdy hotov, než popíšu dle možnosti krátce. Zem jest tu mnohem smutnější než Vaše. Ptáka spívati jsem neslyšel, leč jakýsi druh brabců temně kvíkati, onen již v přírodě veselý a radostný život každý pohřeší, jenž na Europě byl přivykl, neuslyšíte taky hlahol zvonů, leč velmi zřídko na nějakém katolickém kostele. Bylina a stromové jsou tady scela jiné než u Vás, jedle, sosny, smrčky jsem zde nespatřil, aniž kvítí na lukách, protož zdejší krajiny nejsou tak krásné jako Vaše. Zem sice jest úrodná, poněvadž není ještě vyžitá, turecká a obyčejná pšenice jsou ty obyčejné plodiny polní, an se žitný chléb nejí. Kdo sem přinese peníze, může zde zbohatnouti, ale obyčejně sem přijede chudý lid, zvláště katolíci. Tito musí velmi těšce pracovati, chtějí-li se obživiti. Kdo peníze má, ten ať ostane v Evropě a také dobře udělá, neb komu se doma dobře vede, ten by byl ošemetný nepřítel svého štěstí, když by dobré bydlo ve své milé vlasti opustil a jiné zde hledati chtěl. Bratr František chtěl druhdy sem jíti, ale neschvaluju mu to, má-li doma živobytí, k čemu jinde ho hledati. Kdo neumí anglicky, musí se na začátek mnoho nechati líbit.

Leopold Habersberger

 

*      První usidlování

Začátky českých emigrantů nebyly snadné. Museli si zvykat na nové klimatické podmínky i na jiný způsob života. Ve městech se usazovali nejvíce řemeslníci a také ti, kteří žádné řemeslo neovládali a byli tak vděční za jakoukoli práci, pracovali např. v železárnách nebo na pilách (dřevárnách). V padesátých a na počátku šedesátých let byly nejdůležitější městské osady českých přistěhovalců v Saint Louis, New Yorku a Chicagu.

Emigranti z venkova, kteří si s sebou přivezli dostatek peněz na zakoupení půdy, se usazovali především ve dvou oblastech – ve Wisconsinu u Michiganského jezera a na jihu Texasu.

Po zakoupení pozemku na české přistěhovalce čekala spousta práce s půdou, která ještě nebyla nikdy obdělávána, a tak na zajištění pořádného bydlení nebyl často čas. Prvními domy byly tzv. drňáky, které byly vlastně jakési zemljanky napůl vykopané do země. V oblastech, kde bylo málo stromů, si zdi „domu“ stavěli z vyoraných drnů. V lesnatých oblastech si mohli postavit stěny ze dřeva. Podlaha byla z udusané hlíny, a uprostřed jedné místnosti bylo ohniště, na kterém se vařilo.   

"Drňák" (dughouse) bratří Kovaříků na řece Big Blue, stát Nebrasca (10)

Čeští vystěhovalci ale nežili většinou osamoceně, vytvářeli si své komunity, o čemž svědčí i názvy jako Prague, New Prague, Praha, Hostýn, Frenštát, Dubina, Moravia, Vsetin, Tabor (blízko Racine), Pisek, Protivin a další. Avšak ani z názvu někdy není poznat český původ osad. Například městečko Wilber se i dnes díky naprosté převaze obyvatel českého původu považuje za „české hlavní město“ státu Nebraska. A co takový název „Milvánky“? Tak Češi říkali městu Milwaukee u Michiganského jezera, které bylo také jejich důležitým střediskem.

Pohled na obec Praha (New Prague) v Minesotě. Kalendář Amerikán, 1882 (11)

.........................................

*     Anton Joseph Čermák (1873 – 1933)

Anton Čermák se narodil roku 1873 v Kladně jako syn horníka. Jeho rodiče byli husité. V roce 1874, tedy když byl Antonovi Čermákovi jeden rok, emigrovala celá rodina do Spojených států. Nejprve se usadili v Chicagu, později se přestěhovali do Braidwoodu v Illinois, malého hornického města. V Braidwoodu začal Čermák pracovat v dole na těžbu uhlí za $1.10 na den. Roku 1889, když měl Čermák šestnáct let, přestěhovala se celá rodina zpět do Chicaga, do české čtvrti Pilsen.

Během studií na obchodní škole a později právu si Čermák přivydělával různými pomocnými pracemi a povoznictvím. Později si otevřel realitní kancelář. Do politiky vstoupil ve 29 letech (1902) jako člen legislativy státu Illinois. Stal se velkým odpůrcem prohibice (zastánce práva pít jakýkoli den, zejména v neděli).

Rodné Československo navštívil krátce po jeho vzniku v roce 1921 a pak během své cesty po Evropě v létě 1932. Všude se mu dostalo vřelého uvítání a osobně jej přijal i prezident T. G. Masaryk. V roce 1931 byl Čermák zvolen starostou města Chicaga jako první a jediný starosta, který se nenarodil ve Spojených státech amerických. Byl výraznou osobností a jako takový si získal mnoho příznivců, ale i odpůrců, kteří ho někdy nazývali „Diktátor Čermák“. Pod Čermákovým vedením se místní demokratická strana stala pravděpodobně první politickou organizací v zemi, která začala používat statistické analýzy k ohodnocení politického výkonu a vymýšlet volební strategii.

Do historie se Čermák ale zapsal také i jinak, bez svého přičinění. Během slavnostní promenády při příležitosti přivítání nově zvoleného prezidenta F. D. Roosevelta v Miami na Floridě v únoru 1933, byl Čermák zasažen výstřelem atentátníka Joe Zangary. O pár dní později zranění podlehl. Těsně před smrtí prý řekl prezidentu Roosveltovi tato slova: „Jsem rád, že jsem to byl já a ne vy.“. Tak jak to bylo téměř se vším v Čermákově životě, i jeho smrt byla analyzována ze stránky jejího politického dopadu. Někteří dokonce spekulovali, zda střela atentátníka Joe Zangary opravdu zasáhla Čermáka jen náhodou.   

Čermák je pochován na Českém národním hřbitově v Chicagu (Bohemian National Cemetery: 5255 North Pulaski, Chicago, Illinois). Je po něm pojmenována  i jedna z největších ulic Chicaga.


(1) Obr. č. 1 - Augustin Heřman. Zdroj: DUBOVICKÝ, I.: Češi v Americe - Czechs in America. Praha: Pražská edice, 2003, s.10

(2) Obr. č. 2. -  České panství - Bohemia Mannor. Zdroj: Ibid, s. 10

(3) Obr. č. 3 - Gemeinhouse. Zdroj: Ibid, s. 11

(4) Obr. č. 4 - Charles Sielsfield. Zdroj: Ibid, s. 12

(5) Obr. č. 5 - Kratochvílná píseň o blahu v Americe. Zdroj: Ibid: s. 14.

(6) Obr. č. 6 - Dobová ilustrace, zachycující atmosféru naloďování se vystěhovalců z Evropy do zámoří. Zdroj: ŠATAVA, L.: Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA. Praha: Univerzita Karlova, 1989.

(7) Obr. č. 7 - Přistěhovalecká stanice Castle Garden v NY. Zdroj: bude doplněn později

(8) Obr. č. 8 - Odbavovací hala na Ellis Islandu. Zdroj: TINDALL, G. B., Shi, D. E.: Dějiny Spojených států amerických. Praha: Lidové noviny, 1998

(9) Ukázka č. 1. Zdroj: Kol. autorů: Začiatky českej a slovenskej emigrácie do USA; Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1970, str. 271-273.

(10) Obr. č. 9 - "Drňák" (dughouse) bratří Kovaříků na řece Big Blue, stát Nebrasca. Zdroj: Dubovický, 2003: s. 20.

(11) Obr. č. 10 - Pohled na obec Praha (New Prague) v Minesotě. Kalendář Amerikán, 1882. Zdroj: Šatava, 1989.

 

 

Poslední aktualizace dne: 12.02.2007

LT © 2004, 2005, 2006, 2007;  cesivamericeZAVINÁČseznamTEČKAcz