Češi v Americe         

 

 

3.4.2    Spojené státy americké – historické pozadí: 1948 - 1989

            Poválečné období znamenalo pro Spojené státy americké období relativní prosperity. V souvislosti s rychlým ekonomickým rozvojem se země dostala až na pozici světové velmoci. USA se také svým dílem podílely na obnově válkou poničené Evropy. V roce 1948 byl přijat první zákon o uprchlících, který povoloval vstup do Spojených států 205.000 uprchlíkům během období dvou let (později byl počet uprchlíků, kteří mohli být vpuštěni do USA navýšen na 415.000[1]).  

Slovenský politik a diplomat Ján Papánek (1896-1991) se podílel v roce 1948 na vzniku Amerického fondu pro československé uprchlíky[2]. Posléze byl tento fond zahrnut mezi organizace, na které se vztahoval výše zmíněný zákon o uprchlících. Papánek u amerického prezidenta Harryho Trumana vyjednal zvýšení limitu stanoveného zákonem pro přijetí českých a slovenských uprchlíků za rok 1948 o dva tisíce osob a zasazoval se také o zvýšení limitu na rok 1948 o 5.000 osob[3]. Celkově se v letech 1948-1950 Americký fond pro československé uprchlíky zasloužil o pomoc více než 30.000 utečencům. Činnost organizace pokračovala i po roce 1968, kdy bylo její zásluhou jen do USA přesunuto přes 25.000 českých a slovenských uprchlíků a dalším 95.000 usazeným v jiných zemích poskytla tato organizace také svou pomoc[4].

Americká vláda schválila v roce 1953 Refugee Act, který měl sice umožnit do konce roku 1956 imigraci 35.000 uprchlíků z komunistických zemí, kteří se v té době nacházeli na území Německa a Rakouska, nicméně získání víza bylo podmíněno přísnými opatřeními, které musel každý uprchlík splňovat. Bylo zapotřebí získat určité záruky – „Assurance“, které měly být podepsány americkým občanem, a které měly sloužit jako doklad přislíbení konkrétního zaměstnání, nároku na ubytování a také záruku toho, že imigrant nebude na obtíž veřejné péči. Již předem byli vylučování ze žádostí o imigraci přestárlí, invalidní a nemocní lidé. Ti nemohli získat dostatečné záruky, někdy ani neprošli screeningem, nezískali statut politického uprchlíka a museli nadále zůstat v uprchlickém táboře[5].

Kromě povoleného vstupu do USA nebyly výjimkou ani ilegální přechody hranic. V 70. letech se problém převaděčství navíc dostal do souvislosti s pašováním drog. V první polovině 80. let se kontrola ilegální migrace stala ústředním tématem amerického kongresu. Na obranu proti nelegálnímu přistěhovalectví byly posilovány hlídky na hranicích, zvyšovalo se také používání elektronických zařízení. V roce 1986 byly prostřednictvím Immigration Reform and Control Act zavedeny sankce proti zaměstnavatelům nelegálních imigrantů, pokuty mohly dosáhnout až do výše 10.000 dolarů[6].  

Podobně jako v dřívějších obdobích, tak i době, kdy byla v Československu jako jediná u moci komunistická strana, byly ve Spojených státech organizovány různé aktivity a sestavovány organizace na pomoc obnovení demokracie v Československu. Z významných organizací, které ve Spojených státech vznikly, již byl jmenován Americký fond pro čs. uprchlíky. Dřívějšími členy československé vlády, kteří uprchli do Spojených států, byla založena Rada svobodného Československa[7] se sídlem ve Washingtonu, D.C., později v New Yorku. Roku 1958 vznikla „Československá společnost pro vědu a umění“, která dodnes pořádá konference a kongresy[8]. Krajané v USA mnohdy pomáhali čs. emigrantům při hledání zaměstnání nebo ubytování. Byly pořádány i akce na podporu (ideologického) boje proti komunismu mnohdy zdánlivě nepolitického charakteru. Jednou z takových akcí bylo vydání americké poštovní známky s portrétem T. G. Masaryka, které Češi a Slováci lepili na dopisy, které posílali do Československa. Uvádí se, že byly takto poslány desítky tisíc dopisů a korespondenčních lístků[9]

Obecně lze říci, že emigranti po roce 1968 byli o něco zvýhodněni oproti dřívějším emigrantům, kteří emigrovali po roce 1948. Nejen, že jejich samotný odchod do zahraničí nebyl dočasně příliš problematický, ale i v cílových zemích byli přijímáni ochotněji než jejich poúnoroví předchůdci[10]. Jak již bylo výše zmíněno, poúnorová a posrpnová vlna emigrace se lišila i ve svém složení – první (poúnorová) vlna se skládala převážně z politiků, úředníků, právníků, vojáků a studentů, v druhé (srpnové) vlně emigrovali většinou lidé s technickým a administrativním vzděláním, pro něž bylo ve Spojených státech mnohem více příležitostí pro sebeuplatnění[11].

Odlišné podmínky emigrace se někdy promítaly i do vztahů mezi čs. emigranty v cílové zemi. O problémech mezi emigranty navzájem se zmiňuje Jan Neumann, který do USA emigroval ve svých 33 letech[12]:

„Někdy nás navíc odsuzovaly i dřívější generace našich zdejších emigrantů, kteří si při útěku zachraňovali holé životy nebo (ještě dříve) své rodiny, které doma neměly co do úst. Podle nich jsme měli doma práci, televizory, pračky, auta, občas jsme dokonce mohli i ven, třebas jen na Východ – takže co prý nám vlastně chybělo? Strach mít s krajany něco společného měla skupina, která tak toužila podívat se zase domů, že si vyřídila takzvané vyrovnání se státem. Aby se československé úřady, nedejbože, nedozvěděly, že se v Americe stýkají s nějakým jiným krajanem. A nebylo se co divit: Tito lidé byli na československé půdě při svých návštěvách skutečně podrobováni výslechům, kdo co v Americe dělá, kdo je aktivní v krajanské činnosti a kdo otevřeně vystupuje proti totalitnímu režimu…“

 Stejný autor se ve stejném textu zabývá i kulturním šokem, který ve Spojených státech čeští emigranti zažívají: „Po příchodu do Ameriky projde každý emigrant stresovou situací. Musí se vyrovnat s často definitivní ztrátou svých blízkých, přátel a důvěrně známého prostředí – a naopak přijmout prostředí, zvyky a jazyk naprosto odlišné – to vše ve spojení s existenční nejistotou. Znám zde krajany, kteří si nezvykli ani po deseti nebo dvaceti letech. … Další lidé si představy o Americe přinesli z filmů a časopisů, které reálu často neodpovídají – a oni se s tím nedokážou vyrovnat. A hlavně zpočátku si musíte leccos odříct. Každý, kdo chtěl něčeho dosáhnout, měl dvě i více zaměstnání – a rozhodně neexistovalo, aby si řekl: „Tak, dnes je pátek, půjdu si zarybařit.“ A pracují i naše ženy. Zvláště mladší generace Češek však byly komunismem vychovány k tomu, že „se bude dělat, jakože se dělá – a oni budou předstírat, že nás za to platí“ – takže na ně v Americe náhle padlo břemeno v podobě poznání, že tady se skutečně dělat musí. „Zaprodanci a zrádci národa“ – jak se o emigrantech psalo za komunistů – si v Americe museli všechno tvrdě vydobýt.[13]

Někteří emigranti se po roce 1989 rozhodli pro návrat[14]. Ne vždy re-emigrovali jen čistě z rodinných důvodů či z pocitů „národní sounáležitosti“. Pro mnohé touhu po návratu zapříčinil zejména spíše „relativní neúspěch na Západě, ať již v podobě ekonomicko-pracovních problémů, nebo neúspěšné integrace do západní společnosti.[15]“ Jiní krajané přijali Ameriku za svůj nový domov, ve kterém mají své zaměstnání, rodinu, přátele a o trvalém návratu do České republiky už neuvažují. O něco více se budu motivací pro/proti reemigraci do České republiky zabývat v další kapitole.

 

 

 

3.4.3    Konkrétní příběhy

Jan Antonín Krystek se zasloužil o vznik dvou knih[16], které obsahují právě konkrétní příběhy emigrantů z Československa v období komunismu, kteří se usadili jak v USA, tak i v jiných zemích světa.

Do Spojených států amerických odešlo také relativně mnoho v Česku známých osobností. Mezi nejznámější lze zařadit Miloše Formana, Martinu Navrátilovou, Ivana Lendla, Jana Hammera, Ivanu Trumpovou, Alici Masarykovou, Jana Třísku, Waldemara Matušku, Jiřího Voskovce, Pavla Tigrida nebo Ferdinanda Peroutku.

 

   

 


 

[1] Displaced Persons Act of June 25, 1948. Zach [online, cit. 7.4.2005], 1998. Stručná charakteristika zákona přístupná také v rámci Immigration and Naturalization Legislation From the Statistical Yearbook [online, cit. 7.4.2005, posl. akt. 9.6.2003]. URL: <http://uscis.gov/graphics/shared/aboutus/statistics/legishist/499.htm>.

[2] American Fund for Czechoslovak Refugees. Po listopadu 1989 se organizace přejmenovala na Americký fond pro pomoc Československu – American Fund for Czechoslovak Relief. Různé údaje spojené s činností fondu jsou uloženy v jeho archívních materiálech. Stručná charakteristika těchto materiálů je dostupná na webových stránkách Immigration History Research Center, University of Minnesota [online, cit. 8.4.2005]: <http://www.ihrc.umn.edu/research/vitrage/all/am/ihrc171.html>.  

[3] Jirásek, 1999: s. 36.

[4] Dubovický, 2003: s. 49.

[5] Mandelíčková, 2003: s. 12-13.

[6] Castles a Miller, 1993: s. 83, 93. U.S. Citizenship and Immigration Services: An Immigrant Nation: United States Regulation of Immigration, 1798-1991: s. 25.

[7] The Council of Free Czechoslovakia.

[8] The Czechoslovak Society of Arts and Science (SVU). Webové stránky organizace přístupné z URL: <http://www.svu2000.org/>, [cit. 9.4.2005].

[9] Dubovický, 2003: s. 51-52.

[10] Trapl, 2000: s. 40.

[11] Krystek, 2000: s. 12 (Údaje uvedeny v rámci textu, který napsal o své emigraci do USA Jiří Horák). Některé rozdíly mezi poúnorovou a posrpnovou emigrací uvádí také Trapl, 2000: s. 39-41 nebo Polišenský, 1996: s. 110-112.

[12] Neumann se z Československa pokoušel dostat nejprve přes zájezd s Čedokem do Rumunska, což mu ale nevyšlo. Jeho žádosti o individuální cestu nakonec bylo vyhověno a tak začala roku 1963 jeho emigrace. Citovaná ukázka je převzata z: Krystek, 1999: s. 88.  

[13] Krystek, 1999: s. 88.

[14] Problematikou reemigrací se podrobně zabývá Nešpor, 2002.

[15] Nešpor, 2002: s. 58-59.

[16] Krystek, Jan Antonín: Amerika, můj nový domov: příběhy našich krajanů. Brno: Doplněk, 1999. Svět plný Čechů. Brno: Krystek, 2000.

Poslední aktualizace dne: 12.02.2007

LT © 2004, 2005, 2006, 2007;  cesivamericeZAVINÁČseznamTEČKAcz