Češi v Americe         

 

 

3.4       Česká emigrace do USA: 1948-1989

3.4.1    České země – historické pozadí

Konec druhé světové války s sebou přinesl i porážku Německa a obnovení čs. státu. Tato Československá republika však byla úplně odlišného charakteru než republika z roku 1918. Tu inspirovaly myšlenky Masarykova humanismu, republiku z roku 1948 řídily ideje marxisticko-leninské. Jedinec už neměl být rovnoprávným partnerem státu; jedinec měl být státu „v zájmu lidu“ podřízen. Pojem vystěhovalecká svoboda získal zcela jiný význam. Formálně komunistický režim svobodu vystěhovalectví zrušit nechtěl, neboť by to nebylo v souladu s jeho „demokratickým“ charakterem[1]. Přesto chtěl přechod hranic výrazně omezit, vypomohl si tedy pozměněným výkladem zákona na ochranu republiky z roku 1923[2].

Do února 1948 ten, kdo přešel nelegálně hranice, spáchal pouze přestupek proti pasovým předpisům. Pomocí nového výkladu výše zmíněného zákona se každý, kdo přejde hranice, dopouští zločinu přípravy úkladů o republiku. Vycházelo se z tzv. teorie notoriety, kdy je „notoricky známou skutečností“, že „každý emigrant se za hranicemi může spolčit s cizí mocí a při výslechu pak dojde k přímému nebo nepřímému prozrazení toho, co má zůstat utajeno za účelem obrany republiky“. Již samotným odchodem za hranice se tak stal emigrant a priori zrádcem[3]. Emigranti byli v nepřítomnosti odsuzováni k trestu odnětí svobody v těžkém žaláři do pěti let, přičemž nebylo třeba dokazovat úmysl zájmy republiky poškodit, o tom svědčil už samotný fakt emigrace. V horších případech, kdy byla aplikována ustanovení o velezradě nebo vyzvědačství, hrozil trest daleko vyšší, někdy i doživotí či smrt[4]. Postihováni za útěk za hranice byli i příbuzní dotyčné osoby, kteří zůstali doma. Často byli sledováni a perzekvováni – mohli přijít o zaměstnání, o možnost vycestovat, studovat, mohli být i uvězněni[5].   

Kromě těchto právních překážek se přechod hranic stával obtížným až nemožným také čistě fyzicky. Postupně byla zdokonalována ostraha hranic (psi a ozbrojení pohraničníci) a začátkem padesátých let byly západní hranice podminovány a obehnány ostnatými a elektrickými dráty[6]. Odhalování a následné vyslýchání emigrantů („nepřátel republiky“) bylo v pravomoci Státní bezpečnosti (StB). Představitelé ministerstva vnitra a StB dokonce někdy organizovali často velmi složité akce, kterými trestnou činnost odpůrců režimu doslova vyprovokovali. Za příklad může posloužit tzv. akce Kámen[7], kdy byl zorganizován a zajištěn ilegální převod osob přes hranice. Mnozí z těch, kteří se k fingovanému útěku nechali zlákat a byli za to posléze přísně potrestáni, se nikdy nedozvěděli, že vše bylo zorganizováno StB. Tyto akce nebyly zaměřeny jen na prominentní představitele opozice, o jejichž protistátní činnosti nemohly být nalezeny až do jejich pokusu emigrace žádné konkrétní důkazy, ale také směřovaly proti běžným občanům, kteří z různých důvodů s poměry v republice nesouhlasili.

Přes uvedená rizika se mnoho Čechů o útěk pokusilo a uspělo. Většině se podařilo ilegálně emigrovat v prvních dvou letech po komunistickém převzetí moci[8]. Odhaduje se, že v letech 1948 - 1950 odešlo z Československa na 100.000 lidí. Celkově pak do konce šedesátých let počet uprchlíků činil asi půl milionu[9]. Tato třetí emigrační vlna po roce 1948 se od předchozích lišila hned v několika aspektech. Československá republika nebyla okupována, ani se nenacházela ve válečném stavu. Většina emigrantů z této vystěhovalecké vlny se do země mohla vrátit až po více než čtyřiceti letech. Do emigrace mnozí odcházeli z obav před perzekucí nejrůznějšího typu, ve většině případů snaha po zvrácení politického vývoje stála až ve druhé řadě. Mnohé k odchodu vedly politické důvody v kombinaci s důvody ekonomickými (nemožnost soukromého podnikání v lidově demokratickém státě) a pracovními (nemožnost náležitého profesního uplatnění)[10]. Co se týče profesního složení emigrantů, pak mezi nimi byli jak vedoucí činitelé nekomunistických politických stran, diplomaté, vojáci, novináři, umělci, vědečtí pracovníci, v menší míře také lidé z nižších společenských vrstev, nezřídka emigrovali však i sami komunisté[11].     

Úspěšný přechod hranic byl ale teprve začátkem cesty za novým domovem. Za „železnou oponou“ očekával utečence pohled na válkou poničenou zemi s rozbořenými městy. První snahou bylo rychlé navázání kontaktu s Američany. Zejména pokud došlo k přechodu hranice v části okupované Sověty, snažili se dostat co nejdříve na území americké okupační zóny v Německu nebo Rakousku. V případě, že by byli zadrženi příslušníky Rudé armády, mohli být vráceni zpět do Československa, ke by si museli projít „komunistickou převýchovou“, což znamenalo vězení a tábory nucené práce[12].   

Po setkání se zástupci americké okupační správy byl exulant umístěn do tzv. sběrného střediska. Zde byl každý příchozí podroben tzv. „screeningu“, tedy důkladnému pohovoru, který měl prokázat, že dotyčná osoba není členem komunistických výzvědných služeb. Pokud dopadl pohovor úspěšně, získal emigrant statut politického uprchlíka[13]. Většina uprchlíků si přála odjet do Spojených států, kde však platily přísné přistěhovalecké předpisy. Výběr přistěhovalců prováděly speciálně jmenované komise z cílových zemí, které adepty na přistěhování všestranně prověřovaly[14].

Nešpor[15] přičítá oblibu Spojených států coby vytouženého cíle cesty poněkud naivním nerealistickým představám, které o životě ve Spojených státech panovaly. Prominentní politici víceméně očekávali, že vytvoří politické struktury podobné exilové vládě, a že brzká válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem jim pak usnadní převzetí moci. Ostatní emigranti očekávali alespoň vstřícné přijetí, rychlé zbohatnutí a nabytí adekvátního sociálního statusu. Ve skutečnosti však u mnohých došlo naopak k podstatnému snížení ekonomického, pracovního i sociálního statusu.

Po smrti Stalina (1953) se poměry v Československu mírně uvolnily. Cestování za hranice se stalo o něco snadnějším, zejména ve druhé polovině šedesátých let bylo možné emigrovat na základě pozvání cizinců, výjimečně i rodinných příslušníků z řad emigrace, dále prostřednictvím drahých zahraničních zájezdů nebo služebních cest[16]

Emigranti procházeli obrovským psychickým napětím. Pociťovali existencionální nejistotu i obavy o osudy příslušníků rodiny nebo blízkých přátel, kteří zůstali v Československu. Pobyt v uprchlickém táboře byl sám o sobě další stresující okolností. Lidé zde žili v nepříznivých sociálních podmínkách, mnohdy se dostali do zajetí „ponorkové nemoci“. V některých emigrantských střediscích se vyskytly i určité národnostní konflikty[17]. První měsíce i roky byly pro uprchlíky vůbec nejtěžším obdobím. Namísto fotografie ukazující život v táboře si dovolím citovat úryvek ze zapsaných vzpomínek Jiřího Horáka[18]

„…Do tábora jsme dorazili kolem poledne a po zapsání do evidence nás poslali na oběd. Na tento první oběd v exilu nikdy nezapomenu. Skládal se z vodnaté polévky s troškou zeleniny. Ale to předbíhám. Postavili jsme se do řady, a když jsme se dostali ke kuchaři, který vydával jídlo, ten se na nás nechápavě podíval. Teprve teď jsme si uvědomili, že každý, kdo čekal v řadě, měl plechovku, do které mu kuchař nalil polévku. Dostali jsme dobrou radu. Jít na smetiště a tam si najít nějakou plechovku. To nebyl vcelku problém, horší bylo najít nějaký drát, ze kterého by se udělal držák. Naše první dny v táboře tedy rozhodně nebyly nijak veselé…“           

Uprchlické tábory se ale stávaly také jakousi „pomyslnou křižovatkou“, která mohla emigranty „nasměrovat do svobody exilu nebo vrátit zpět do nesvobody doma[19]“. Složitou situaci, která v uprchlických táborech panovala, využívala komunistická propaganda, aby uprchlíky přiměla k návratu. V praxi k tom komunisté využívali různých prostředků, od dopisů, ústního šíření informací (šeptandy) až po nasazení „volavek“, tedy lidí, kteří měli mezi emigranty podněcovat pocit nespokojenosti a inspirovat je k návratu[20]. Za účelem přilákat emigranty zpět byly vyhlašovány i prezidentské amnestie (r. 1955, 1960, 1965). Nicméně vzhledem k celkovému rozsahu poúnorové emigrace byl počet navrátilých osob vcelku zanedbatelný a postupně klesal[21].  

Postupné uvolňování poměrů vyvrcholilo v „období pražského jara“ (začalo v lednu 1968), kdy se část členů KSČ pokusila o reformu strany. Usilovali o vytvoření tzv. „socialismu s lidskou tváří“. Pokus o reformu československé komunistické strany definitivně ukončil 21. srpna 1968 vstup vojsk „socialistické pětky[22]“ na území Československa[23]. Nastalo období politické „normalizace“, které pod Husákovým vedením trvalo dalších dvacet let. Sovětská okupace Československa a její dopad na československou společnost vedly v uvedeném období od roku 1914 do roku 1989 k poslední a nejpočetnější nucené emigraci.

V posrpnovém období probíhaly v Československu tzv. „čistky“. a jiné rozsáhlé represe obyvatelstva. Z komunistické strany bylo vyloučeno téměř půl milionu členů[24]. Většina z nich, společně i s desetitisíci angažovanými nestranníky, tak přišla o své původní zaměstnání. Přišli o některá svá práva, „například nemohli vykonávat zaměstnání odpovídající jejich kvalifikaci, jejich děti často nemohly studovat na středních a vysokých školách[25]“. Trestní a soudní represe byly zaměřeny především proti těm, kteří po dubnu 1969 dávali najevo nespokojenost s novými poměry či aktivně bojovali proti Husákovu vedení a pracovali v ilegalitě[26].

O pozdější formě socialismu se mnohdy začalo hovořit jako o „gulášovém socialismu“, kdy „neposlušní občané“ měli být utišeni a uklidněni sociálními jistotami a přiměřeným uspokojováním jejich hmotných potřeb[27]. Mnozí ztratili víru v budoucnost, v možnost lepšího pracovního uplatnění a v možnost vymanit se z područí vládnoucího režimu, který zasahoval do jejich každodenního života. Skupina Čechů komunistickým ideím uvěřila (a mnozí věří dodnes), a režim podporovala. Jiní s režimem nesouhlasili, nicméně přistoupili na „tichou dohodu“ a proti režimu veřejně nevystoupili a snažili se situaci „v klidu přežít“. Byli ale i takoví, a časem jich přibývalo, kteří svůj nesouhlas s poměry ve společnosti dávali veřejně najevo, účastnili se disidentských aktivit anebo odcházeli do emigrace[28]

Někdy bývají rozlišovány v období od roku 1968 do roku 1989 ještě tři menší vlny migrace[29]. Celkem od roku 1968-1989 emigrovalo z Československa přibližně 200.000 osob[30]. Podle četnosti emigrace bývají distingována tři období. Procentuální vyčíslení odhadů četnosti emigrace tabulkuje uvedeno v následující tabulce:

Období

Relativní četnost emigrací podle různých odhadů (%)

1968-9

40,95

1970-9

21,04

1980-9

38,01

Celkem

100

Jak lze z uvedené tabulky vyčíst, poměrně stejně početné byly migrace v období po Pražském jaru a v 80. letech, 70. léta byla co se týče emigrace relativně klidnější. Tak, jak se lišila četnost emigrace, lišily se mírně i podmínky, za nichž obyvatelé Československa emigrovali.

Posrpnovou emigraci tvořili osoby dříve perzekvované komunistickým režimem, dále odborníci, kteří v socialistickém Československu nenacházeli adekvátní pracovní a sociální uplatnění, a zřejmě nejpočetnější skupinu tvořili z KSČ vyloučení reformisté[31]. Co se týče motivace pro odchod[32], pak pro mnohé šlo o „volbu mezi setrváním v Československu a ipso facto perzekucí, jež sice neznamenala vždy vězení apod., přinejmenším však znamenala ztrátu profesního a občanského uplatnění, a mezi odchodem do zahraničí, který tyto možnosti nechával otevřené.[33]

Mnohdy nebyl pro odchod do emigrace rozhodující strach před perzekucí své vlastní osoby, ale zejména před perzekucí svých blízkých. Tak vysvětluje své rozhodnutí pro emigraci v říjnu 1969 Jan Beneš, který byl komunistickým režimem dvakrát vězněn za „podvracení republiky“. Do USA odletěl z Francie, v prosinci téhož roku.: „…Když jsem po návratu z druhého trestu zjistil, jak se společnost mezitím chovala k mé rodině, která vůbec za nic nemohla, došel jsem k závěru, že mé uvěznění odnesli hůř než já. Ani hrozba další perzekuce by mě k emigraci nedonutila, ale rozhodl jsem se pro ni kvůli vědomí, jak by opět pronásledovali moji nevinnou rodinu. Naštěstí se nám podařil hned první pokus dostat se ven. Sám jsem odešel ještě dříve, abych měl možnost udržet ostatní zvenku alespoň existenčně, což jsem jako vězeň nemohl.[34]

Podobné motivy byly onou poslední kapkou pro rozhodnutí k odchodu z Československa i pro moravského rodáka Frantu Kolečkáře. Jeho emigraci v září roku 1969 předcházelo ale větší množství příčin:

„Narodil jsem se v Kunovicích u Uherského Hradiště v katolické rodině. Neměl jsem tedy komunisty nikdy moc rád. Můj otec byl malířem a natěračem, kterému v roce 1948 sebrali živnost a vyhnali ho do fabriky. Už od šestnácti let jsem režim nenáviděl a chtěl jsem se dostat ven. Jako mnoho našich lidí……No, a okupace v roce 1968 byla tou pověstnou poslední kapkou. Po roce jsme odešli, i když k odchodu jsme se rozhodli okamžitě po vpádu sovětských vojsk. Celou dobu jsem ovšem zvažoval, jestli dokážu žít v cizí zemi, bez znalosti cizího jazyka, znovu od začátku, byť v polovině života – a se třemi malými dětmi, kterým jsme musel sám nahradit všechno, o co z vlasti přijdou. Navíc jsme měli na Moravě dva domy; jeden vlastní – druhý jsem postavil pro svého strýce a zdědil ho po jeho smrti. Takže jsme určitě neutekli kvůli majetkovému přilepšení. Ale nakonec jsem emigroval právě kvůli dětem. Nechtěl jsem totiž, aby dopadly jako moje manželka. Po škole se hlásila na pedagogické gymnázium v Kroměříži s vysvědčením, kde nejhorší známkou byla jediná dvojka – z kreslení. Byla druhou ze dvou uchazeček z Kunovic. Vzali pochopitelně tu první – sice s mnohem horším prospěchem – jenomže byla dcerou předsedy KSČ v Kunovicích. A já jsem chtěl, aby moje děti mohly vystudovat a uplatnit se podle docela jiných měřítek.[35]“ 

Emigrace v období 1970-9 byla spíše dozníváním posrpnové emigrace a předzvěstí početnější emigrace 80. let. Někteří emigrovali ilegálně, jiní využili možnosti legálního vystěhování spojené se ztrátou československého státního občanství. Proti odcházejícím lidem byla vedena antivystěhovalecká propaganda, díky níž se z emigrantů měly stát v podvědomí většiny občanů „kriminální živly, dobrodruzi, a zkrachovalé existence, jež z Československa odcházejí před trestním postihem, vinou své odborné nezpůsobilosti anebo z důvodů idealizace pozlátka kapitalismu,[36]“ a kteří se po „vystřízlivění“ zase rádi budou vracet do Československa.     

Emigrace obyvatel z Československa v 80. letech 20. století byla způsobena ve většině případů především ekonomicko-sociálními důvody. Lidé na Západ odcházeli s vidinou lepšího profesionálního uplatnění a zvýšení svého socioekonomického postavení. Větší početnost této vlny byla ovlivněna také snadnější možností cestovat, a valná část emigrantů se do zahraničí dostala opuštěním turistického zájezdu do kapitalistické země, nebo se do západní Evropy dostávali přes Jugoslávii[37]. Díky tomu se této vlně přezdívalo také „benzínová vlna“. 


 

[1] Dubovický, 1993: s. 81.

[2] Ibid.: s. 81.

[3] Ibid.: s. 81-82.

[4] Ibid.: s. 83.

[5] Mandelíčková, 2003: s. 10.

[6] Paukertová, 2000: s. 27. Podrobněji o opatřeních, která znesnadňovala případný útěk z komunistického Československa, pojednává také Jirásek, 1999: s. 11-13.

[7] Dubovický, 1993: s. 83. O těchto akcích se zmiňuje také Jirásek, 1999: s. 21.

[8] Tigrid, 1990: s. 43.

[9] Dubovický, 2003: s. 49. Počet uprchlíků lze určit jen přibližně, neboť převažovala emigrace nelegální, která nebyla zahrnuta do evidence. Oficiální údaje tehdejšího ministerstva vnitra uváděly značně nižší čísla, skutečné ztráty však byly mnohem vyšší. Paukertová (2000: s. 27) na základě demografických údajů odhaduje, že mezi 1. lednem 1947 a 1. březnem 1950 ilegálně opustilo Československo minimálně 236 tisíc obyvatel. Celkově poúnorová emigrace do konce 50. let podle autorčiných výpočtů představovala asi 260 tisíc lidí. Ilegální emigrace byla podle autorky (s. 25) asi 10x početnější než emigrace povolená. Nicméně Nešpor, 2002: s. 42 považuje údaje, které Paukertová uvádí, za nadhodnocené a spíše se kloní k odhadům samotných účastníků migrace, jako byl např. Tigrid, který předpokládal rozsah poúnorové emigrace na ne vyšší než 60.000 osob. 

[10] Nešpor, 2002: s.41.

[11] Trapl, 2000: s. 39.

[12] Jirásek, 1999: s. 25.

[13] Jirásek, 1999: s. 25 a 29. 

[14] Jirásek, 1999: s. 36, také Paukrtová, 2000: s. 28.

[15] Nešpor, 2002: s. 41.

[16] Trapl, 2000: s. 40, Tigrid, 1990: s. 43. O této situaci se zmiňuje také Dubovický, 1993: s. 85. Dotýká se i zajímavé skutečnosti, že se v té době nepoužíval v úředních dokumentech pojem vystěhovalectví, nýbrž „opuštění“, který je svým způsobem více citově zabarven a měl vyvolat dojem, že emigrace je odsouzeníhodný (zlo)čin. Emigrant neemigruje z existenčních důvodů, neboť republika přece zaručuje každému obyvateli právo na práci a plný rozvoj jeho osobnosti, kdo republiku přesto opouští, dává tím automaticky najevo svůj nepřátelský postoj vůči ní i vůči „pracujícímu lidu“ (dobový výklad). Dubovický, 1993: s. 84-5. 

[17] Jirásek, 1999: s. 27.

[18] Jiří Horák (1924 Hradec Králové - 2003 Englewood, Fla, USA), emeritní profesor politologie na Manhattan College v New Yorku, v roce 2000 mu byl Václavem Havlem udělen řád Tomáše G. Masaryka. Úryvek citován z Krystek, 2000: s. 8. Na Horáka vzpomínal i článek v The Miami Herold: Jiri Horak, led Czech Social Democrats ze dne 28.7.2003 [online, cit. 27.3.05], přístupný z URL: <http://www.miami.com/mld/miamiherald/news/world/6399132.htm>. 

[19] Mandelíčková, 2003: s. 11.

[20] Mandelíčková, 2003: s. 11, 14-16. Situaci Mandelíčková na s. 16. popisuje jako „boj o uprchlíka“.

[21] Nešpor, 2002: s. 46.

[22] SSSR, NDR, Polsko, Maďarsko, Bulharsko.

[23] Na území Československa vstoupilo 750 tisíc vojáků s 800 letadly, 63000 tanky a 2000 děly a raketami. Předsednictvo ÚV KSČ schválilo rozkaz ministra obrany Martina Dzúra, aby armáda nekladla odpor a vydalo Provolání ke všemu československému lidu, v němž se uvádělo, že vojska obsazují ČSSR proti vůli ústavních orgánů a bez jejich vědomí. Čapka [online, cit. 14. 3. 2005]: <http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t107.html>; s.v. 21. srpna (1986)

[24] Otáhal, 2002: s. 53; Fialová, L. a kol., 1996: s. 353.

[25] Otáhal, 2002: s. 53.

[26] Otáhal, 2002: s. 54.

[27] Otáhal, 2002: s. 60; Nešpor, 2002: s. 47. V očích pravděpodobně mnoha lidí si komunistická vláda polepšila zákonem schváleným 13.-14. prosince 1972 o zvýšení dětských přídavků a o zavedení novomanželských půjček. Jak Čapka [online, cit.1.4.2005] uvádí, u rodiny se dvěma dětmi činil podíl rodinných přídavků na průměrné mzdě 21 %. Dostupné z URL: <http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t109.html>.

[28] Nešpor, 2002: s.47. Někdy se také říká, že se proti režimu takzvaně „hlasovalo nohama“.

[29] Takto rozděluje posrpnovou emigraci např. Nešpor (2002: s. 46-54).

[30] Podobně jako poúnorovou emigraci, ani posrpnovou emigraci není dosud možné přesně vyčíslit. Údaj převzat od Nešpora, 2002: s. 50, který také srovnával údaje z jiných zdrojů (např. Paukertová). Viz také následující tabulka (Nešpor, 2002: s. 50). Z tabulky byla vypuštěna pouze relativní četnost emigrací podle údajů MV ČSSR.

[31] Rozdělení podle Tigrida, 1990: 92, cituje ho také Nešpor, 2002: s. 51, Trapl, 2000: 40.

[32] Podrobně se motivy a vůbec psychologickými aspekty čs. poválečného exilu zabývá Šárka Alföldi ve své diplomové práci. Viz článek: Milena Štráfeldová, Poúnoroví exulanti jsou větší vlastenci, říká studentka psychologie [online, cit. 10. 4. 2005], Zdroj: Český Rozhlas 7, Radio Praha. Datum uveřejnění: 01.07.2004. URL: <http://www.radio.cz/cz/clanek/55598>

[33] Nešpor, 2002: s. 51.

[34] Manželce Jana Beneše se podařilo emigrovat na falešný pas o šest týdnů později. Manželé počítali s tím, že se jim podaří se svými dětmi, které v Československu zůstaly, prostřednictvím Červeného kříže, shledat nejpozději do půl roku. Jak ale Jan Beneš píše, děti se k nim dostaly až za deset let. Dcera se dostala ven „legálně“ (ve skutečnosti díky triku vůči čs. úřadům), synovi se podařilo utéct z Bulharska prostřednictvím zájezdu. Krystek, 1999: s. 23-24. Jan Beneš poskytl o sobě a své emigraci rozhovor Mileně Štráfeldové pro článek [online, cit. 10. 4. 2005] uveřejněný dne 27. 11. 2004: Exilovému spisovateli Janu Benešovi komunistický režim v Československu zadržoval deset let děti. Zdroj: Český Rozhlas 7, Radio Praha. URL: <http://www.radio.cz/cz/clanek/60724>

[35] Krystek, 1999: s. 49-52. Kolečkář byl rozhodnut emigrovat do Spojených států, což se mu i podařilo. „Práce nebyla k sehnání a při kvótě šesti tisíc osob ročně k odchodu do Ameriky se právě tam čekalo nejdéle. Já jsem ale jinam nechtěl, protože můj děda pracoval v Americe deset let, vracel se odtud domů a vyprávěl mi báječné věci.“ (Krystek, 1999: s. 53.)

[36] Nešpor, 2002: s. 53.

[37] Nešpor, 2002: s. 53. Ulč, 1995: s. 473-482

Poslední aktualizace dne: 12.02.2007

LT © 2004, 2005, 2006, 2007;  cesivamericeZAVINÁČseznamTEČKAcz