Češi v Americe         

 

 

3.3.2    Spojené státy americké – historické pozadí

   Spojené státy americké zprvu nechtěly do první světové války zasahovat a usilovaly v čele s prezidentem Woodrowem Wilsonem o zachování neutrality vůči oběma stranám konfliktu[1]. Nicméně veřejné mínění sympatizovalo s Dohodou. I sám stát, přestože oficiálně hlásal neutralitu, obchodoval více s Dohodou, a když Spojencům docházely prostředky na nákup vojenského vybavení, byly jim poskytovány půjčky[2].

V roce 1917 se do války oficiálně zapojily i Spojené státy americké. Mnoho Čechů žijících v té době na území USA odešlo dobrovolně do československých legií na západní frontě[3] bojovat za osamostatnění Československa. Českými i Slovenskými krajany byly také organizovány různé akce na podporu Čechoslováků v Rakousko-Uhersku. Šlo jak o agitaci dalších krajanů v USA pro pomoc evropským Čechoslovákům za pomocí novin nebo plakátů, tak o informování americké společnosti o

 

 

 

 

 

Agitační plakát

Zdroj: Dubovický, 2003: s. 34

situaci, ve které se evropští Čechoslováci ocitli. Poskytování pomoci americkými krajany neustalo ani po ukončení první světové války. Do Čech byly zasílány potraviny, šaty, léky i lékařské potřeby. Američtí Čechoslováci měli také velký podíl na financování odboje za nezávislost Československa[4]. T. G. Masaryk se v průběhu roku 1918 ve Spojených státech setkal čtyřikrát s americkým prezidentem Wilsonem. 18. října 1918 mu Masaryk předložil deklaraci nezávislosti Československa. Wilson jako zástupce tehdy nejvlivnější velmoci vyslovil souhlas se vznikem nezávislého Československa a přispěl tak k definitivnímu rozpadu Rakouska-Uherska[5].

Od roku 1900 do roku 1920 se do Spojených států amerických přistěhovalo přes 14,5 milionu osob[6]. Když se přistěhovalectví začalo ustalovat na 1 milionu osob ročně (1910-1914)[7], vzrůstaly obavy, že se ekonomika USA nebude schopná s přílivem imigrantů vyrovnat a že bude přibývat etnických konfliktů. 

V roce 1917 byl Kongresem přijat i přes veto prezidenta Wilsona imigrační zákon, který zakazoval vstup do USA všem negramotným osobám[8]. První světová válka zapříčinila úbytek proudu evropských přistěhovalců do Spojených států amerických.. Co se týče Čechů, těch se v letech 1914-1920 přistěhovalo do Spojených států méně než 1.000, z toho v roce 1918 jich bylo jen 74[9]. Konec první světové války s sebou přinesl i vlnu početnější imigrace do Spojených států. Američtí občané se začali obávat, že budou vytlačeni novými imigranty ze svých zaměstnání. Strach měli i z radikálních myšlenek některých přistěhovalců. Za války pociťovali Američané většinou odpor proti všemu německému, který se po ukončení války a po bolševické revoluci v Rusku proměnil v děs z „rudých“. Skoro každý nový přistěhovalec, pokud navíc neuměl anglicky, se stával podezřelým, a také ve Spojených státech nechtěným. 

  Davová hysterie zaměřená proti Neameričanům se projevila ve znovuvzkříšení Ku-klux-klanu, který požadoval „stoprocentní amerikanismus“. Do jejich představy „stoprocentních Američanů“ nezapadali ani černoši, římští katolíci, židé, ani přistěhovalci. Proti nim byly zaměřené teroristické, převážně noční akce členů Ku-Klux-klanu, provázené lynčováním nebo žhářstvím. V roce 1925 zorganizoval klan snad jako demonstraci své síly čtyřicetitisícový průvod po Pensylvánské třídě ve Washingtonu, D.C.[10]

Je pravděpodobné, že i jako reakce na uvedené nálady v americké společnosti byl v roce 1921 přijat první restrikční, tzv. kvótový zákon, který byl o tři roky později vystřídán zákonem o národnostním původu[11], který konkrétně pro Československo znamenal snížení kvóty pro připuštění československých přistěhovalců na 3.073 osob za rok. Pod kvótový systém nespadaly osoby ze zemí, na které se kvóty nevztahovaly, dále kněží a dřívější nebo současní občané Spojených států společně s jejich rodinnými příslušníky. Kvóty se také nevztahovaly na osoby, které neuváděly úmysl imigrovat, přijely pouze se statutem návštěvníka (non-emigrant). Protože na evropské uprchlíky se kvótový systém vztahoval, stoupala nelegální migrace. Lidé často emigrovali nejprve do Kanady nebo Mexika, protože tyto země nepodléhaly kvótám, teprve pak se vydali do Spojených států[12]. V roce 1930 byla zavedena klauzule o veřejné přítěži, která snížila veškeré přistěhovalectví o 78%[13]. Navíc ani kvóty nebyly někdy naplněny, i když žádost o vstup podal velký počet osob. V roce 1931 mělo být podle kvóty z ČSR vpuštěno do Spojených států amerických 2.874 osob, povolení ke vstupu ale dostalo jen 296 osob[14].

 

 

 

Karikatura z roku 1920 vykresluje účel systému národnostních kvót.

Zdroj: An Immigrant Nation, 1991: s. 11.     

Na proticizinecké ovzduší v americké společnosti museli reagovat i Češi, kteří zde žili. Není divu, že když nebyl výjimkou názor typu: „Největší odpor chováme k mluvě přistěhovalců. Proč nezanechal svou řeč na Ellis Island? Proč nemluvil již doma ve staré vlasti anglicky? To zajisté ukazuje na jeho zkaženost, když přidržel se barbarského jazyka a ne civilizované řeči.[15]“, česká řeč se používala co nejméně a vůbec typicky české komunity se začaly pomalu rozpadat. Mnoho českých spolků zavádělo „amerikanizační kurzy“, které měly své členy připravit k přijetí amerického občanství. Právě naturalizace do jisté míry zaštiťovala přistěhovalce před nepřátelstvím ze strany rodilých Američanů. Akt naturalizace byl chápán jako formální projev loajality ke Spojeným státům americkým[16].

Roku 1930 bylo podle sčítání lidu ve Spojených státech na dvě stě tisíc Čechů, krajanské spolky si však svůj počet členů udržovaly jen s námahou[17]. Když se po velké hospodářské krizi r. 1929[18] zaváděl systém sociálního pojištění, přeměnily se na instituce, které se staraly o penzisty a tzv. Národní hřbitovy. Rozpad typicky českých komunit urychlil i rychlý rozvoj automobilového průmyslu, kdy levná auta z Fordových závodů zvýšila mobilitu průměrných Američanů. Češi se z krajanských městských čtvrtí stěhovali do lukrativnějších čtvrtí, jimi uvolněná místa obsazovali Slováci nebo Poláci. Typicky české čtvrti se tedy vytrácely. Již bylo výše zmíněno proticizinecké ovzduší, které v americké společnosti panovalo. Negativní postoj přetrvával i k Čechům, což mnozí na vlastní kůži zažili. Chada[19] zmiňuje svou vlastní zkušenost, kdy po přestěhování do nové čtvrti se jim noví sousedé vyhýbali a někdy se dokonce odstěhovali „ze strachu, aby nebyli spojováni s těmi Čechy[20]“. Vzpomíná také na zážitek jednoho realitního agenta, který se snažil o založení české čtvrti poblíž Chicaga. Zapálený kříž, který jednoho dne nalezl na svém pozemku, naznačoval, že ne všichni byli uskutečnění jeho záměru nakloněni.

Nutno poznamenat, že vztah amerických Čechů k ostatním národnostním skupinám nebyl také vždy jen tolerantní. Někteří Češi se po vzoru Američanů distancovali od černochů i Mexičanů, některé české spolky dokonce výslovně vymezovaly členství (bílou) barvou pleti[21]. Na druhou stranu jiné české spolky zvaly černochy na své schůze a případně se účastnili také jejich schůzí. Čechy s černochy spojovala společná zkušenost života pod cizí kontrolou a vycházeli spolu sousedsky slušně a mírumilovně[22]. Mexičanům se Češi mnohdy[23] cítili nadřazení, zároveň s nimi ale cítili. Soužití Čechů s Němci bylo svým způsobem zvláštní. Už v Evropě se česká identita tvořila v konfrontaci s Němci, což ve Spojených státech do určité míry pokračovalo. Němci Čechy přehlíželi a považovali je za „hloupé chudáky“, což Češi pochopitelně odmítali. Vzájemné kontakty se omezovaly na minimum. Je však jistý paradox, že přes „vzájemnou nesnášenlivost“ a vzájemnou ignoraci byli Němci Čechům bližší než Američané. Přeci jen měli s Němci společné historické kořeny a také jazyk, protože mnohdy Češi uměli více německy než anglicky. Rovněž mezi Čechy a Američany panovala vzájemná nedůvěra. Američané v nich viděli, stejně jako v Polácích a Italech, lidi nejnižšího řádu, nevzdělance. Od Čechů (a vůbec všech přistěhovalců) očekávali, že se budou snažit co nejrychleji zařadit do Americké společnosti po všech stránkách a jejich zdrženlivost, neznalost angličtiny a jinakost chápali jako „neochotu respektovat americké demokratické zřízení“. Američané si prý na Češích ale cenili pracovitost, umění farmařit i dobrou kuchyni[24]. Češi vnímali mnohdy Američany jako lenivé a zaslepené penězi, vyčítali jim také hrubost, bezohledné vydírání i přezírání cizinců. Ani v této době nebyly sňatky Čechů s Američany časté[25]

Ani vztahy Čechů s ostatními Čechy v USA nebyly vždy jen ideální. Vedle pocitu sounáležitosti, porozumění a vzájemné pomoci a spolupráce se po zpřísnění přistěhovaleckých pravidel vyskytly i případy udávání nelegálních přistěhovalců, což bylo následováno obvykle deportací udaného člověka z USA. Jak píše Dubovický[26], krajané si tak někdy vyřizovali své osobní účty.

Vztah amerických Čechů k Československu se změnil. Mnozí z nich, kteří se po válce do Československa vrátili, byli zklamáni poměry, které ve společnosti panovaly. Kontakty mezi oběma zeměmi byly častější. Z Ameriky jezdili krajané do Československa například na Všesokolské slety, bohatší Čechoslováci se zase mohli přijet podívat do Ameriky, kde se konaly různé světové nebo kontinentální výstavy. Do Spojených států se přijížděli vzdělávat čeští a slovenští studenti, obvykle za pomoci amerického stipendia. Značná část studentů, kteří studovali v Americe během meziválečného období (jsou známá jména asi 200 takovýchto československých studentů), už ve Spojených státech zůstala[27].

Druhá světová válka omezila imigraci do Spojených států na nejnižší míru od roku 1931, výjimku tvořil jen rok 1933. Kvóty pro vstup do USA zůstávaly nízké i v průběhu války, nicméně emigrace ze zemí, které pod kvótový systém nespadaly, dále pokračovala[28].

Výše zmíněné události v českých zemích vzbudily vlnu solidarity mezi krajany v zahraničí. Jednou z prvních veřejných vyjádření podpory Československu ze strany krajanů ve Spojených státech bylo provolání k boji proti fašizmu a k obnově demokracie v Československu, které vydalo České národní sdružení na svém sjezdu v Chicagu 29. ledna 1939[29].

Do podpůrných akcí se zapojovali převážně Češi první generace narození v Československu a také jejich potomci. Příslušníci třetí a čtvrté generace se už cítili být v prvé řadě Američany, až poté jako lidé českého (československého) původu[30]. Lidé narození v Československu tvoří v této době asi jen třetinu z celkového počtu čs. přistěhovalců. V průměru je jim okolo padesáti let, jsou to často idealisté, plni nostalgie po starém domově. Mnozí za světové ekonomické krize zchudli, na venkově byli teď farmáři závislí jen na úrodě a ti, kteří pracovali ve městech, se až do doby vstupu USA do války, obávali ztráty zaměstnání[31].  

Činnost krajanů přijel podpořit i Edvard Beneš, který 19. března 1939 vystoupil v Chicagu s výzvou do boje proti fašizmu. Právě Beneš (1884-1948), který byl od roku 1918 ministrem zahraničních věcí a od roku 1935 prezidentem Československé republiky, stanul v čele prozápadního[32] odboje. Spojené státy navštívil v roce 1939 jako soukromá osoba, o čtyři roky později, v květnu 1943 už přijel oficiálně na pozvání amerického prezidenta F. D. Roosevelta jakožto úředně uznávaný představitel předmnichovské republiky[33].

Na vyjádření nesouhlasu se situací v Československu se konala různá protestní shromáždění. V Chicagu demonstrovalo okolo 65.000 lidí[34], v New Yorku byl 25. 3. 1939 uspořádán protestní průvod, který čítal na 75.000 osob[35]. Nejen demonstracemi, ale také vydáváním brožur a publikací, články v tisku a intenzivními dopisovými kampaněmi na adresu členů kongresu se čeští krajané snažili získat podporu amerického veřejného mínění i podporu politickou[36]. Celosvětový ohlas vzbudilo přejmenování americké obce Stern Park Gardens na Lidice 12. července 1942, jež v přítomnosti 50.000 lidí provedl prezidentský kandidát Wendell Willkie[37]. Také finanční pomoc amerických krajanů byla nedocenitelná – byli to oni, kdo z valné části financovali druhý zahraniční odboj. Odhaduje se, že celková pomoc krajanů a amerických přátel dosáhla v době války hodnoty pěti miliónů dolarů[38].

Americká armáda pod vedením generála George Smitha Pattona (1885-1945) se zasloužila o osvobození západní části Československa. Spojené státy poskytly Československu i poválečnou finanční pomoc, ať už prostřednictvím United Nations Relief and Rehabilitation Admistration[39] nebo Mezinárodního červeného kříže.

Mimo další politické aspekty, svržení atomové bomby na Hirošimu 6. srpna 1945 umocnilo napětí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Ti, kteří věřili, že v Československu zvítězí demokratický model společnosti, začínali ztrácet jistotu. Pražská vláda nabídku pomoci od Spojených států v rámci Marshallova plánu nejprve přijala, po intervenci z Moskvy se jí ale musela zříci. Ze stránek česko-amerického tisku vyznívá zmatek, zklamání a nepochopení toho, co se v Československu děje. Jednota krajanských obcí se začíná tříštit. S prvními zprávami o komunistickém převratu přichází do Spojených států i noví českoslovenští uprchlíci.

 

3.3.3    Konkrétní příběhy

O mnohých osobnostech českého původu, které se ve Spojených státech amerických usadily dočasně nebo trvale na přelomu 19. a 20. století, už bylo pojednáno v minulé kapitole. Jak je z dříve uvedených údajů zřejmé, v období od roku 1914 do roku 1938 mnoho Čechů neemigrovalo. Bohužel jsem neměla k dispozici nějaký ucelený příběh „obyčejného“ Čecha, který by v daných letech z Česka odešel.

Nejvíce informací je dostupných o Tomáši Garrigue Masarykovi (1850-1937). Není to příběh typického Čecha, jeho osud byl svým způsobem výjimečný. Nejen tím, že si vzal za manželku Američanku Charlottu Garrigue, dceru amerického podnikatele z New Yorku, po které převzal také příjmení. Několikrát navštívil Spojené státy americké a byl přítomen důležitým událostem, které ovlivnily osud Československa. Dodnes je jeho osobnost chápána s respektem, úctou, ale bývá také spojována s idealizovanou představou života za první republiky. Masaryk jako emigrant prožíval pravděpodobně podobné pocity, které jsou pro situaci emigrace typické. Mezi ně patřil i stesk po blízkých osobách a obavy o jejich osud, což v Masarykově případě byly obavy oprávněné. Po jeho emigraci byla v roce 1915 zatčena a uvězněna Masarykova první dcera Alice a za pomoc při „vlastizrádné činnosti“ otce jí dokonce hrozil trest smrti. Také vzhledem k nátlaku ze strany amerického veřejného mínění byla z vězení po 9 měsících propuštěna. Alice G. Masaryková později emigrovala do USA trvale emigrovala[40].


 

[1] Mezi mocnostmi se vytvořila mnohá spojenecká seskupení. K Trojspolku (Německá říše, Rakousko-Uhersko, Itálie) se připojila i Osmanská říše a Bulharsko (tzv. ústřední mocnosti). Protivníci se seskupili v Trojdohodě – Velká Británie, Francie, Rusko, později Srbsko, Belgie, Japonsko, Itálie, Rumunsko, Portugalsko, USA, Řecko, Čína a většina latinskoamerických zemí („Spojenci“).

[2] Už v říjnu 1914 začal prezident Wilson schvalovat úvěry na podporu obchodu s Dohodou. Tindall, 1996: s. 501.

[3] Dubovický, 2003: s. 32 uvádí, že českých a slovenských dobrovolníků v USA bylo téměř 2500. Podle Chady, 1981: s. 51 ke konci roku 1917 odešlo do Evropy pět skupin dobrovolníků, celkem čítající 451 osob. O rok později už to bylo šestnáct skupin, čítající celkem 1853 osob. Dohromady tedy dobrovolně odešlo asi 2309 lidí. Z nich se 1596 jedinců vrátilo po konci války zpět do USA, 618 Čechoslováků se rozhodlo zůstat v nově vytvořeném Československém státě. 95 amerických Čechoslováků zahynulo v boji, 135 bylo zraněno.    

[4] Například Masaryk obdržel v roce 1915 od krajanské organizace the Bohemian National Alliance $37.841,-. Tento údaj převzal Chada, 1981: s. 47-8 z Masarykovy knihy „Světová revoluce“.

[5] Dubovický, 2003: s. 38.

[6] Údaje převzaty z informační brožury vydané U.S. Citizenship and Immigration Services: An Immigrant Nation: United States Regulation of Immigration, 1798-1991: s. 11.

[7] Purvis, 2004: s. 380, s.v. Přistěhovalectví.

[8] Stručná charakteristika zákona je přístupná [online, cit. 23.3.2005] na URL:  <http://uscis.gov/graphics/shared/aboutus/statistics/legishist/466.htm>

[9] Polišenský, 1996: s. 93 také uvádí, že kolem roku 1920 bylo ve Spojených státech asi 622.000 Čechů a Slováků – příslušníků první generace, kteří se nenarodili na území USA.

[10] Tindall, 1996: s. 524-5.

[11] National Origin Act nebo Immigration Act of May 26, 1924. Tento zákon omezil počet přistěhovalců, jimž byl ročně povolen vstup podle kvótového zákona (1921). Jako horní hranice pro příchozí z kterékoli země byla stanovena 2% všech osob pocházejících z dotyčné země (údaje o počtu usedlých osob podle národností byly získány ze sčítání lidu z roku 1890). Purvis, 2004: s. 536, s.v. Zákon o národnostním původu.  

[12] U.S. Citizenship and Immigration Services: An Immigrant Nation: United States Regulation of Immigration, 1798-1991, s. 11.

[13] Vliv této klauzule a dalších protiimigračních opatření je patrný ze statistik U.S. Citizenship and Immigration Services, kdy v letech 1921-30 imigrovalo z Československa do USA 102.194 osob, v letech 1931-1940 to už bylo jen 14.393 osob. U.S. Citizenship and Immigration Services: Fiscal Year 1998 Statistical Yearbook: Immigrant Tables: Table 2: Immigration by region and selected country of last residence: fiscal years 1820-1998. [online, cit. 26.3.05]. URL: <http://uscis.gov/graphics/shared/aboutus/statistics/98imm.pdf>; s. 9.

[14] Dubovický, 1993: s. 76.

[15] Úryvek z českého článku napsaného ve 20. letech (Jak změnit přistěhovalce v opravdové občany) In Nádvorník, Česká a slovenská řeč v Americe, Archiv Náprstkova muzea. Citováno z: Eckertová, 2004: s. 171. 

[16] Dubovický, 1993: s. 78.

[17] Polišenský, 1996: s. 94.

[18] Krize na newyorské burze v říjnu 1929 uspíšila nejhorší oslabení podnikání v dějinách USA. Vývoz z USA se snížil o 62%, nezaměstnanost vzrostla z 3,2% (1929) na maximum 24,9% (1933) a nikdy ve 30. letech neklesla pod 14,3% (1937). Teprve až zbrojení na druhou světovou válku srazilo nezaměstnanost na 9,9% (1941) a vstup USA do této války znamenal konec „velké krize“. Purvis, 2004: s. 487-488, s.v. Velká krize. 

[19] Chada, 1981: s. 75. Existenci útoků Ku-klux-klanu zaměřených na Čechy potvrzuje i Eckertová, 2004: s. 169: „Pro Angloameričany byli podřadnou rasou jak černoši, tak Češi. Útoky Ku Klux Klanu byly sice namířeny především proti černochům, ale trpěly jimi obě skupiny, protože nezapadaly do americké bílé většiny, a podle očitých svědků byly některé demonstrace Ku Klux Klanu organizovány i proti Čechům.“

[20] „for fear of association with those Bohemians“: Chada, 1981: s. 75.

[21] Eckertová, 2004: s. 167.

[22] Eckertová, 2004: s. 168. Je zde pojednáno o vztahu Čechů k černochům i Mexičanům, nicméně není zcela jasně uveden vývoj v tomto vztahu. Autorka cituje v této souvislosti většinou prameny z konce 19. století, občas ze začátku 20. století. Údaje se týkají života Čechů v Texasu.

[23] Generalizace v sobě skrývají vždy určité nebezpečí zkreslení situace. Není řečeno, že se tak chovali všichni příslušníci určité národnostní skupiny, vždy a za všech podmínek. Text je spíše o převažujícím typu jednání. Pokud se jedná o vlastnosti přisuzované jednotlivým národnostním skupinám, jde o to, jak se převážně národnostní skupiny apriori navzájem vnímaly, což nemusí vypovídat o tom, že takové opravdu byly.

[24] Eckertová, 2004: s. 155-170.

[25] „K sňatkům s Američany docházelo mezi Čechy méně často než mezi Němci (na 1000 manželství Rakušanů, včetně Čechů, jich připadalo jen 64, zatímco u Němců téměř polovina z tisíce).“ Eckertová, 2004: s. 161.

[26] Dubovický, 1993: s. 76.

[27] Polišenský, 1996: s. 94-5.

[28] Ve statistikách Českého statistického úřadu nejsou dostupné údaje o počtu vystěhovalých v letech 1938-46, k dispozici jsou zatím pouze údaje z U.S. Citizenship and Immigration Services, které uvádějí počet přistěhovalých z Československa vždy v období za deset let. V letech 1931-40 to bylo 14.393 osob, v letech 1941-50 8.347 osob. U.S. Citizenship and Immigration Services: Fiscal Year 1998 Statistical Yearbook: Immigrant Tables: Table 2: Immigration by region and selected country of last residence: fiscal years 1820-1998. [online, cit. 26.3.05]. URL: <http://uscis.gov/graphics/shared/aboutus/statistics/98imm.pdf>; s. 9.

[29] Dubovický, 2003: s. 43.

[30] Polišenský, 1996: s. 100.

[31] Jožák, 1995: s. 17.

[32] Na rozdíl od odboje za první světové války nebyl odboj proti fašizmu za druhé světové války jednotný. Beneš představoval demokratický, prozápadní odboj, zformoval se ale také odboj prokomunistický, moskevský, v čele s Klementem Gottwaldem.

[33] Dubovický, 2003: s. 43-44.

[34] Chada, 1981: s. 173.

[35] Jožák, 1995: s. 21.

[36] Jak uvádí Jožák, 1995: s. 22, politická, propagační a organizační práce je administrativně značně náročná. Dokladem je písemná agenda Československé národní rady v letech 1939-1945, která činila 2.375.830 zásilek (v roce 1939 - 18.437, v roce 1944 - 620.810). Bylo to náročné i po finanční stránce – jen ČSNR na tuto činnost vydala 572.909,98 dolarů a České národní sdružení 1.400.000 dolarů.

[37] Jožák, 1995: s. 21.

[38] Dubovický, 2003: s. 44. Podrobněji o finanční pomoci také např. Chada, 1981: s. 187-188.

[39] UNRRA - Správa Spojených národů pro provoz a obnovu.

[40] Dubovický, 2003: s. 47.

Poslední aktualizace dne: 12.02.2007

LT © 2004, 2005, 2006, 2007;  cesivamericeZAVINÁČseznamTEČKAcz