Češi v Americe         

 

 

3.3       Česká emigrace do USA: 1914 – 1947

3.3.1    České země – historické pozadí

Měsíc po atentátu na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu, hraběnku Žofii Chotkovou, vyhlásilo Rakousko-Uhersko 28. července 1914 Srbsku válku a o tři dny později ustanovilo všeobecnou mobilizaci[1]. Do války se postupně zapojovaly i další země. Válečný konflikt brzy přesáhl hranice Evropy a dnes se o něm hovoří jako o první světové válce (1914–1918). Zahynuly v ní miliony lidí. Člověka děsila nejen svým rozsahem, ale také nasazením nových zbraní – tanků, letadel, bojových látek (otravný plyn). Ti, kteří se nezúčastnili přímo bojových akcí, museli čelit nedostatku potravin a bombardování měst[2]

Čechům se při hledání východisek z první světové války nabízely dvě varianty. Buď zachovat loajální postoj k Rakousko-Uherské monarchii nebo usilovat o vytvoření samostatného státu. U většiny obyvatelstva převládaly loajální postoje k monarchii (snaha „přežít“ válku), skupina lidí však usilovala o její likvidaci[3]. Právě tito lidé, v čele s Tomášem Garriguem Masarykem, odcházeli v průběhu první světové války do exilu, kde nacházeli obrovskou podporu českých krajanů ve Švýcarsku, Francii i ve Spojených státech amerických[4].

Jednalo se více méně o emigraci dočasnou, krátkodobou (maximálně 4 roky) a také úspěšnou, neboť se uskutečnilo to, o co emigranti usilovali – vytvoření samostatného československého státu. Pokud v průběhu první světové války emigrovali Češi až do Spojených států, byli to většinou ti, co ještě před vystěhováním nějakou dobu žili a pracovali mimo české země[5].

Ke konci války byly dohodové mocnosti ochotny jednat s Rakousko-Uherskem o příměří, pokud monarchie přizná jednotlivým národům právo na sebeurčení. Císař Karel I se pokusil o federalizaci Rakouska. Šlo o kompromisní řešení a předpokládalo vznik čtyř států, m.j. také státu českého, které měly být spojeny na základě federativního principu. Tento pokus však ztroskotal, jelikož nesplňoval požadavky národních společností, jejichž politické cíle již daleko přesahovaly nabízené řešení. 28.10.1918 byla přijata „Nóta ministra zahraničí Rakousko-Uherska hraběte Andrássyho“, která byla pochopena jako faktická kapitulace monarchie a stala se signálem k manifestacím za zřízení samostatného státu. V podvečer téhož byla v Praze vyhlášena první Československá republika[6].

Tomáš Garrigue Masaryk, zakladatel a první prezident československého státu, se snažil o to, aby politika republiky byla uplatňována v souladu s humanistickými ideály – měla být založena na spolupráci národů i na posilování osobní svobody obyvatel. Vztah státu a jedince byl chápán jako vztah rovnoprávný, kdy každý ze subjektů má svá práva i povinnosti. Jedinec měl právo emigrovat, které bylo chápáno jako nezadatelné právo individua zvolit si pro svůj život kterékoliv místo na zemi[7]. Nicméně stále přetrvávalo zákonem dané jediné omezení této svobody, které se týkalo splnění branné povinnosti[8]. Státu byla určena povinnost plnit vůči svým občanům ochrannou funkci a to i vůči těm, kteří se republiku rozhodli opustit. Ministerstvo sociální péče mělo monopol na šíření informací o možnostech vystěhovalectví do jednotlivých zemí, mimo to provádělo i určitý výběr vystěhovalců, který měl zabránit odchodu těch osob, které nevyhovovaly imigračním předpisům jednotlivých zemí, a kterým by tak hrozila deportace nebo jiné potíže. Podle zákona nemohly emigrovat osoby v pokročilém věku (bez doprovodu), osoby nemocné nebo tělesně postižené. V praxi však nebyla zdravotní kontrola nijak přísná a také vydávání pasu se stalo pouze formálním aktem, o čemž svědčí fakt, že pasové úřady vydaly cestovní doklady mnohem většímu počtu vystěhovalců, než kolik jich mohlo ve skutečnosti odejít[9].        

Z dvacetiletého trvání první republiky byla téměř polovina této doby poznamenána hlubokou hospodářskou krizí[10]. Když postupem času opadala euforie z nabyté svobody a osamostatnění státu, doléhala na občany jejich obtížná ekonomická situace a někteří se rozhodli právě z ekonomicko-sociálních důvodů žít jinde. Ve srovnání s předchozí a následující vlnou emigrace se ale jednalo jen o nepatrný počet osob české národnosti. Z Československé republiky emigrovali převážně Slováci, protože ve slovenské části republiky se hospodářská krize projevovala nejvíce[11].

Krátkou existenci Československé republiky ukončil vpád Hitlerových vojsk na její území. Došlo k odtržení Slovenska, které vytvořilo samostatný stát, ze zbývající části vznikl Protektorát Čechy a Morava. České země měly být postupně přeměněny v nedílnou součást německé říše, což mělo být spojeno i s přímou fyzickou likvidací části českého národa[12].

Druhá světová válka, která se roku 1939 rozpoutala, si za 70 měsíců svého trvání vyžádala 55 milionů mrtvých, 35 milionů raněných a kolem dvou milionů nezvěstných osob. Z toho v letech 1939-1945 zahynulo v koncentračních táborech asi čtyři až šest milionu Židů a přinejmenším 500.000 nežidovských vězňů. Z Československa bylo v koncentračních táborech zabito minimálně 233.000 osob[13]. Jen za nacistické razie ve studentských kolejích v Praze a v Brně, ke které došlo v noci z 16. na 17. listopadu 1939, bylo do koncentračních táborů deportováno 1050-1070 studentů a devět studentů bylo v Praze v ruzyňských kasárnách rovnou bez soudu popraveno[14].

Česká společnost musela najít způsob, jak nové krizové situaci čelit. Podobně jako za první světové války bylo možné vypozorovat tři převažující reakce obyvatel. Jedni se rozhodli pro kolaboraci s Němci, protipól k nim tvořily odbojové organizace a nejvíce obyvatel zůstalo někde mezi těmito extrémy[15]. Nenáviděli sice situaci, ve které se ocitli, nicméně obava o vlastní osud a osud své rodiny jim zpravidla nedovolovala podniknout něco nad Němci povolený rámec chování.

V souvislosti s německou okupací se zrodila nová vlna vystěhovalectví z území Čech a Moravy, která začínala již kolem roku 1933 a vrcholila v letech 1939 – 1940. Mezi emigranty převažovali politici, vojáci i další civilisté, mezi nimiž byli i Židé, kteří prchali před nacistickou perzekucí[16]. Mnozí odcházeli, aby v zahraničí mohli bojovat za osvobození a obnovení samostatného československého státu[17]. I tato exilová vlna byla v zahraničí podporována krajanskými organizacemi, tentokrát zejména v zemích protihitlerovské koalice a v neutrálních státech[18]

 


 

[1] Čapka [online]: <http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t80.html#19140000>; s.v. 28. června a 28. července 1914. [cit. 13. 3. 2005].

[2] Biermann, Karol a Hanus, František (vyd.), 1994: s. 846.

[3] Čapka [online]: <http://www.libri.cz/databaze/dejiny/uvody_5.html>; Kapitola X. Směřování k samostatnému státu. [cit. 13. 3. 2005].

[4] Trapl, 2000: s. 37.

[5] Kořalka a Kořalková, 1993: s. 40.

[6] Čapka [online, cit. 13. 3. 2005]: <http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t84.html>; s.v. 28. října 1918.

[7] Dubovický, 1993: s. 80.

[8] Dubovický, 1993: s. 80.

[9] Dubovický, 1993: s. 78, 80, 81.

[10] Čapka [online, cit. 13. 3. 2005]: <http://www.libri.cz/databaze/dejiny/uvody_6.html>; Kapitola XI. Léta první i druhé republiky a protektorátu.

[11] Dubovický, 1993: s. 76.

[12] Čapka [online, cit. 13. 3. 2005]: <http://www.libri.cz/databaze/dejiny/uvody_6.html>; Kapitola XI. Léta první i druhé republiky a protektorátu.

[13] Biermann, Karol a Hanus, František (vyd.): Kronika lidstva. Praha, Fortuna Print, 1994: s. 971.

[14] Čapka [online, cit. 13. 3. 2005]: <http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t94.html>; 1939: 17. listopadu.

[15] Čapka [online, cit. 13. 3. 2005]: <http://www.libri.cz/databaze/dejiny/uvody_6.html>; Kapitola XI. Léta první i druhé republiky a protektorátu.

[16] Trapl, 2000: s. 38.

[17] Freund, 1993: s. 69.

[18] Trapl, 2000: s. 38.

Poslední aktualizace dne: 12.02.2007

LT © 2004, 2005, 2006, 2007;  cesivamericeZAVINÁČseznamTEČKAcz