Češi v Americe         

 

 

3.2.2    Spojené státy americké – historické pozadí

Evropské vystěhovalectví do Ameriky představovalo v letech 1850 – 1860 asi třetinu přírůstku obyvatelstva Spojených států amerických[1]. Jen z Irska se sem vystěhovala kvůli hladomoru přibližně čtvrtina obyvatel země. V dalších zemích Evropy souvisela mohutná vlna emigrace (nejen) do USA s porážkou revoluce roku 1848 a se špatnou ekonomickou situací společnosti[2].

Jednu zkušenost měli všichni evropští imigranti do Spojených států společnou. Byla to cesta přes oceán, kterou museli na cestě do Ameriky podstoupit. Pro mnohé cesta lodí představovala traumatický zážitek a to především v začátcích hromadného vystěhovalectví, kdy lodní doprava byla na velmi nízké úrovni[3]. Cesta parníkem trvala za příznivého počasí 27 až 34 dní, na plachetnici 2 až 3 měsíce[4]. Až do roku 1848 si cestující museli všechno jídlo zajišťovat sami a v případě nepřízně počasí, kdy se plavba mohla prodloužit o několik dní či dokonce týdnů, se celá rodina ocitla bez potravy. Od roku 1848 sice bylo lodním společnostem nařízeno zajistit pro cestující jídlo a pití, nicméně kvalita stravování se nezlepšila. Jídlo mělo špatnou jakost, bylo jednotvárné, často i ztuchlé a zkažené[5]. Sanitární zařízení byla minimální a loď s vystěhovalci byla cítit obvykle na míle daleko. Není divu, že se na lodi mnohdy šířily různé epidemie, z nich nejčastější byl břišní tyfus, kterému se říkalo „lodní horečka“ (ship fever)[6]. Majitelé lodí se řídili jednoduchou rovnicí: více pasažérů = více peněz a často se stávalo, že na lodi plulo víc cestujících, než pro kolik byla určena[7]. Atmosféru v podpalubí, kde cestovali ti nejchudší, vykresluje ve svém dopise z roku 1853 Leopold Habersberger[8]:

„…V podpalubí byli nebozí vystěhovači jeden druhému obtížným, pod pálubě se musely podušky a nářadí k jídlu a ostatní potřebnosti koupit a sebou na koráb vzíti, bylo to smutný a někdy směšné podívání. Mnohá rodina s dětma seděla na svém slamníku v Hamburku koupeném, obklopená s hrnci, mískami, konvicemi a jinými nádobami plechovými pod touto palubí, nemohuvší se ani hnouti, každý seděl neb ležel těsně u druhého, maje své nádobí u sebe. Dokavád nepřišla námořní nemoc, bylo to ještě k snešení, ale této podlehl větší díl…Nahlídna někdy do podálubi, viděl jsem tam někdy více osob vedle sebe ležících, touto nemocí překonaných…“

Přistěhovalci v době plavby mohli pociťovat silné obavy o svou budoucnost, úzkost z toho, co je ještě čeká, mnohé přepadal první stesk po domově. Ocitli se v novém prostředí, mezi lidmi, kteří mluvili řečí, které nerozuměli, cítili se nejistí. Na druhou stranu mohl zesílit pocit sounáležitosti s ostatními krajany, a nezřídka zavládla na lodi i euforická nálada, kdy se zpívalo a hovořilo o nových možnostech, které na vystěhovalce čekají. Těchto charakteristik si během své cesty všiml a zaznamenal například Josef Václav Sládek[9]:

„…Viděl jsem ty české vystěhovalce, jak choulil se jeden k druhému, když prohlížel kapitán mezipalubí, zdali sloužící mužstvo dbá všude pořádku, choulili se k sobě, myslíce, že jim pán vezme peřiny, protože snad zaplatili málo převozného, viděl jsem mladou matku podávající na širém moři dítěti uschlou kůrku, s uslzenými zraky a s chvějícím hlasem: „Tu máš, holečku, poslední drobt z českého chleba – pamatuj na to, dítě, až zapomeneš i řeč, jakou to k tobě povídám.“ … „Ej což, hoši, dost toho stesku tam doma – tam bude zase líp, zazpívejme si.“ A zpívali jsme. Zprvu jen dva, pak počal kdosi broukat vedle nás, pak ozvalo se jich několik u stěžně, a než první sloka dozpívána, znělo to již kolem z třicaterých úst. …“Hm, hezká melodie,“ pravil Němec, … „nuž počkejte, hoši, však se vám tam tak zle nepovede jako doma. Prokletá Evropa, byl jsem tam dva měsíce a pálila mne ta zem pod nohama. Počkejte, hoši, tam budeme lidmi a těch národnost nedělí – zpívejte!“ … Děvčata točila se na houpavé podlaze jako o závod a na širém moři bylo tak veselo jako o pouti v hospodě…“

Když přistěhovalci cestu přes oceán úspěšně zvládli, ještě stále neměli vyhráno. V přístavech museli projít formální přistěhovaleckou procedurou. Pro mnohé Čechy byla jakousi vstupní branou do Spojených států přistěhovalecká stanice Castle Garden v New Yorku. Budova Castle Garden, neboli Kastlgard, jak jí Češi říkali, byla původně součástí malé pevnosti, kterou Američané postavili na obranu New Yorku za americko-britské války roku 1812. Pojmout mohla najednou dva až čtyři tisíce vystěhovalců[10].

Ne všem byl průchod stanicí povolen. Vylučováni v té době byli např. slepci, mrzáci nebo nepříčetní. Ti šťastnější, kteří kontrolou prošli, si v rámci Castle Garden mohli obstarat jídlo, dojednat ubytování, vyměnit peníze či si koupit lístky na železnici nebo parník. Postupem času se hromadily stížnosti na to, že zaměstnanci Castle Gardenu nejednají s přistěhovalci tak, jak by měli, a že agenti a penězoměnci přistěhovalce vykořisťují. Podle nového nařízení měla veškerou péči o přistěhovalce převzít federální vláda, která k tomu účelu zřídila roku 1890 Úřad pro vystěhovalectví (Bureau of Immigration). O dva roky později byla otevřena nová přistěhovalecká stanice na newyorském ostrůvku Ellis Island. Tato stanice si ale získala časem ještě horší pověst než Castle Garden[11].

Čtyřicet procent Američanů má předky, kteří prošli přes Ellis Island. V roce 1907, který byl pro Ellis Island nejrušnějším rokem, prošlo hlavní halou průměrně pět tisíc lidí denně. Byli to většinou přistěhovalci, kteří cestovali v nejlevnějším podpalubním prostoru. Ti, kteří si mohli dovolit kajutu první nebo druhé třídy, kontrolou prošli na palubě a pak mohli přímo vystoupit do přístavu dolního Manhattanu[12]. Přistěhovalci z podpalubí byli po příjezdu lodi seřazeni v hlavní budově přistěhovalecké stanice, byli opatřeni identifikačními popiskami a poté zařazeni do front, které byly od sebe oddělené železným zábradlím. Lékaři pak zběžně přistěhovalce prohlíželi, a pokud u někoho našli příznaky nějaké choroby nebo postižení, na pravé rameno mu nebo jí napsali křídou značku (např. X bylo značkou pro duševně nemocné) a odeslali ho nebo ji na další důkladnější vyšetření[13].

Na ty, kdo prošli lékařskou prohlídkou, čekal ještě imigrační úředník. Ten jim s pomocí tlumočníka kladl různé otázky ohledně jména, národnosti, cíle cesty nebo finančních prostředků. Když vznikly ohledně výpovědí přistěhovalců nějaké pochybnosti, byli zadrženi a podrobeni dalšímu podrobnějšímu vyšetřování. Přestože nemocní nebo zmrzačení lidé byli po celé dny nebo i týdny zadržováni, převážná většina nakonec povolení ke vstupu dostala. Asi dvěma procentům přistěhovalců nebyl vstup povolen[14], protože byli považováni za zločince, stávkokazy, anarchisty nebo byli nositeli nějaké „odporně vyhlížející či nebezpečně nakažlivé choroby“, např. tuberkulózy nebo oční infekce, která způsobuje slepotu. Lidé nevpuštění na území USA se museli na náklady lodních společností vrátit zpět do země, ze které přijeli[15].

Jak píše Tindall[16], cílem Ellis Islandu nebylo přistěhovalce vítat, ale odbavit. Po celou dobu prohlídek se emigranti obávali, zda vůbec budou vpuštěni. Po psychické stránce se muselo jednat o náročnou situaci, vezmeme-li navíc v úvahu, že měli za sebou i fyzicky náročnou cestu lodí. Snadné období je nečekalo ani poté, co jim byl úředně vstup do Spojených států povolen. Mnozí z New Yorku ještě pokračovali ve své cestě dál na západ či na jih.

Ve Spojených státech amerických se emigranti z Čech a Moravy sdružovali do skupin na základě příbuzenských nebo přátelských vztahů. Odlišovali se tím například od skandinávských přistěhovalců, kteří přicházeli ve skupinách pocházejících z jedné farnosti nebo z jednoho fjordu[17]. Tento víceméně rodinný charakter si čeští přistěhovalci udrželi i po roce 1880[18]. Imigranti po roce 1880 měli ale obecně lepší vzdělání než ti z předchozích let a byli ve velké většině gramotní. Stále častěji Češi žádali o udělení amerického občanství a dávali se zapisovat do voličských seznamů. Od šedesátých let už existovaly jazykové příručky i slovníky a přistěhovalci se tak se zvládnutím angličtiny mohli do americké společnosti snadněji zařadit[19]. V devadesátých letech už byli Češi rozptýleni po celém území Spojených států amerických.   

Ve městech se usazovali převážně řemeslníci ale také ti, kteří žádné řemeslo neovládali, a byli vděční za jakoukoli práci, kterou sehnali. Jmenovitě v Chicagu bylo mnoho Čechů zaměstnáno v krejčovských dílnách, v železárnách, na jatkách, na pilách a v dřevozpracujících podnicích[20]. Chicago se stalo postupem času domovem tisíců Čechů, kteří zde zakládali i své čtvrti. V 70. letech devatenáctého století zde po velkém požáru Chicaga vznikla česká čtvrť zvaná Plzeň, která se nacházela kolem Západní 18. ulice (West 18th Street) a stala se centrem veškerého života českých přistěhovalců. Bylo zde hodně velkých českých obchodů i s českými firemními nápisy, české školy, divadlo, soukromá banka, největší český chrám Sv. Jana Nepomuckého a také pivovar jako největší český podnik v Chicagu[21]. Josef Pastor ve druhém ročníku Českých osad v Americe z roku 1886[22] dokonce uvedl, že v celém Chicagu bylo až 350 českých hospod.

Minimální mzdy se v USA pohybovaly v průměru kolem 323 až 330 dolarů za rok, čtyřčlenná rodina však potřebovala na svou existenci 800 dolarů ročního příjmu. Pracovat tak museli nejen všichni dospělí členové rodiny, ale mnohdy také děti. Pracovaly obvykle v lehčím průmyslu, jako byla výroba papírových krabic, cukrovinek nebo cigaret[23].

Emigranti z venkova, kteří si s sebou přivezli dostatek peněz na zakoupení půdy, se z počátku usazovali především ve dvou oblastech – ve Wisconsinu u Michiganského jezera a na jihu Texasu. Protože neuměli anglicky, usazovali se často v blízkosti Němců a Poláků, s nimiž se byli schopni domluvit[24]   

Po zakoupení pozemku na české přistěhovalce čekala spousta práce s půdou, která ještě nebyla nikdy obdělávána, a tak na zajištění pořádného bydlení nebyl často čas. Prvními domy byly tzv. drňáky[25], které byly vlastně jakési zemljanky napůl vykopané do země. Na ploše 2x2 metry se často i více let tísnila celá rodina, než se zmohla na nový dům. V oblastech, kde bylo málo stromů, se zdi domu stavěly z vyoraných drnů. V lesnatých oblastech si mohli přistěhovalci postavit stěny ze dřeva. Podlaha byla z udusané hlíny, a uprostřed jedné místnosti bylo ohniště, na kterém se vařilo. V zimě zůstávaly doma pouze ženy a děti, muži odcházeli za prací do blízkých měst, dřeváren nebo dolů. Ze zimních výdělků si pak obstarávali první kusy dobytka, koně a potřebné nářadí[26].   

Drňák” (dughouse) bratří Kovaříků na řece Big Blue, stát Nebrasca.

Zdroj: Dubovický, 2003: s. 20.

Přistěhovalectví do Spojených států, zejména do Texasu, zbrzdila na čas občanská válka[27]. Bojových akcí se účastnilo i mnoho českých emigrantů. Jako většina evropských přistěhovalců, také Češi odmítali otroctví a sympatizovali od počátku s republikánskou stranou Abrahama Lincolna. Už v roce 1860 založili Chicagští Češi „Slovanskou střeleckou rotu Lincolnovu[28]“, nicméně když byla setnina povolána do aktivní vojenské služby, zůstalo v ní pouze dvanáct Čechů. K doplnění stavu pak byli přibráni němečtí dobrovolníci z Chicaga. Češi vstupovali i do jiných jednotek, mimo jiné i dělostřeleckých, protože s touto zbraní měli zkušenosti už z Evropy, a svými znalostmi i výcvikem vzbuzovali mezi ostatními respekt[29]. Několik Čechů se dobrovolně zapsalo do kompanie D 12 iowské pěchoty, byli i v dobrovolnickém regimentu z Massachusetts, v michiganském regimentu, pluku marylandské pěchoty, a v dalších oddílech států Unie. Někteří se zúčastnili i rozhodující bitvy u Gettysburgu[30]. Většina Čechů, kteří se občanské války aktivně účastnili, se rekrutovala z politických emigrantů. Češi žijící na území Konfederace neměli na výběr a museli spolupracovat. Na začátku spoléhala Konfederace na dobrovolníky a státní miliční jednotky, když se však začalo ukazovat, že Jih nenaplní potřebné válečné stavy jen na základě vlastenectví a euforie, rozhodl v dubnu 1862 konfederační kongres o povinných odvodech všech mužů ve věku 18 – 35 let, o pět měsíců později byla věková hranice zvýšena na 45 let[31]. Češi se službě v armádě pokoušeli všemožně vyhnout a vymýšleli různé způsoby, jak se skrýt. Žili pod podlahou stodol, ukrývali se do korun stromů, kukuřičných polí nebo močálů. Když pracovali na poli, byli převlečeni za ženy s čepci na hlavách. Podrážky bot napouštěli různými pachy, aby setřásli ze stopy lovecké psy pátracích oddílů[32]. Někteří přebíhali do Mexika, jiní se vydali na území Unie. Své zkušenosti popsal Jan Horák ve svém životopise, který vyšel v Národním kalendáři Amerikán v roce 1929[33]:

„…Bylo mi 19 let, když vypukla občanská válka. Moje sympatie byly se Severem. Nenáviděli jsme otrokářství. Jeli jsme do Ameriky, abychom byli svobodní a přáli jsme svobodu každému. Nejdříve brali jen dobrovolníky, pak odváděli nuceně a násilným způsobem. Udavačství a nezákonnost kvetly na všech stranách. Když došlo na mne, viděl jsem, že neuniknu, šel jsem. Nejdříve nás cvičili v Austinu v campu a pak mne poslali do Brownsville, na mexickou hranici. Za tři týdny se mi podařilo utéci přes řeku Rio Grande. Za nedlouho přešli i Fr. Bezecný a Jan Petr. Když nás bylo 25, vzali nás na loď a převezli do New Orleansu, kde nás zařadili do severní armády“.

Byli ale i takoví, co do války na straně Jihu vstupovali dobrovolně, protože Texas se stal pro ně novým domovem, zajistil jim slušnou existenci i životní podmínky. Celkově se odhaduje, že se války aktivně zúčastnilo maximálně 600 Čechů, dvě třetiny na straně Unie a zbývající na straně konfederace[34]. Mnoho z nich bylo zraněno nebo zabito. Na Českém národním hřbitově v Chicagu byl českým účastníkům občanské války v roce 1892 odhalen pomník[35].  

Odhalení pomníku vzbudilo pozornost amerického tisku (např. the Chicago Tribune[36]), a snad i mírně zvedlo prestiž Čechů v očích Američanů. Ti měli na přelomu devatenáctého a dvacátého století o Češích a Česku jen nejasné představy. Čeští přistěhovalci spadali pod pojem „Bohunks[37]“ (vzniklo sloučením a alterací dvou slov – Bohemians /Češi/ a Hungarians /Maďaři/), pod kterým si průměrný Američan představil společensky nepřizpůsobivého přivandrovalce, bohéma a potencionálního zloděje[38]. Hugo Chotek, který popisoval osudy Čechů v Clevelandu na konci 19. století, se zmínil také o tom, jak na ně americké děti házely kameny a posmívaly se ženám v šátcích (tehdy typický znak pro neamerické ženy), že svým mužům vaří vnitřnosti zvířat, což považovali Američané náležící ke střední vrstvě za jídlo pro psy. Mimochodem postoj Američanů v té době nebyl o mnoho příznivější ani k ostatním národnostním skupinám, které nespadaly pod pojem WASP (White Anglo-Saxon Protestants; nejžádanější typ Američana – bílé pleti, protestantského vyznání a pokud možno anglosaského původu[39]). Čínským přistěhovalcům byl vstup do USA úředně zakázán v roce 1882[40], a o vztahu k evropským přistěhovalcům svědčí i nelichotivá zkratka PIGS[41] (anglicky „prasata“, slovo tvořeno prvními písmeny těchto slov: Poles /Poláci/, Italians /Italové/, Greeks /Řekové/, Slavs /Slované/).

  


 

[1] Šatava, 1989: s. 55.

[2] Ibid.

[3] Zpočátku se emigranti převáželi na lodích, kterými loďaři do Evropy dopravovali dřevo nebo hovězí dobytek a prasata. Běžně se v té době počítalo s úmrtím asi 1% cestujících. Takovým lodím se dokonce říkalo plující rakve. Polišenský, 1996: s. 26, a 1992: s. 22.  

[4] Kutnar, 1970: s. 219.

[5] Dubovický, 2003: s. 17.

[6] Polišenský, 1992: s. 22.

[7] Dubovický, 2003: s. 17.

[8] Dopis Leopolda Habersbergera, misionáře, který píše rodičům a sourozencům z Lancastru v Pensylvánii 18. října 1853: cit z: Kutnar, 1970: s. 271-273.

[9] J. V. Sládek, Vystěhovalci, Národní listy 1871: cit. z: Kašpar, 1986: s. 67-69.

[10] Polišenský, 1992: s. 31.

[11] Ibid.

[12] Tindall, 1998: s. 413-414.

[13] Polišenský, 1992: s. 32.

[14] V roce 1914 bylo k dalšímu vyšetřování zadrženo asi 70.000 přistěhovalců, z tohoto množství bylo vráceno zpět 16.800 lidí. Polišenský, 1992: s. 32.

[15] Tindall, 1998: s. 415.

[16] Tindall, 1998: s. 414.

[17] Polišenský, 1996: s. 49. Jak dále Polišenský uvádí, neznamená to, že by odcházelo málo lidí. Z vesnice Kluky, ležící v v okolí Kutné Hory, odešlo skoro polovina jejích obyvatel, ale ve Spojených státech se neusadili ve stejném okrsku.

[18] Polišenský, 1996: s. 83.

[19] Polišenský, 1996: s. 73.

[20] dřevárnách: Polišenský, 1996: s. 32.

[21] Polišenský, 1996: s. 39, 40, 65.

[22] Pastor, 1886: s. 9.         

[23] Chada, 1981: s. 28-29.

[24] Polišenský, 1996: s. 28.

[25] Dugout, dughouse. Dubovický, 2003: s. 20. Také Polišenský, 1996: s. 32 n. 45 a Chada, 1981: s. 10.

[26] Chada, 1981: s. 10.

[27] Civil War, válka Severu proti Jihu (1861 – 1865). Došlo k vyvrcholení sporů mezi otrokářskými jižními státy (Konfederace) a severními státy USA (Unie). Purvis, 2004: s. 326, s.v. Občanská válka.

[28] Slavonian Lincoln Rifle Company – Slovanská Lincolnova střelecká rota (setnina): Mácha, 1994: s. 128; Polišenský, 1996: s. 41; Chada, 1981: s. 11.  

[29] Mácha, 1994: s. 128.

[30] Mácha, 1994: s. 132.

[31] V únoru 1864 byla branná povinnost stanovena na 17–50 let. Mácha, 1994: s. 123.

[32] Chada, 1981: s. 13.

[33] Mácha, 1994: s. 127.

[34] Polišenský, 1996: s. 41.

[35] Např. Polišenský, 1996: s. 42. Barevná fotografie pomníku, na kterém je čitelný nápis „Pro novou vlast“ je přístupná online na adrese <http://www.graveyards.com/bohemian/civilwar.html>. [online, cit. 9. 3. 2005].

[36] Chada, 1981: s. 14. The Chicago Tribune je jmenován na s. 239, v poznámce č. 39.

[37] Polišenský, 1996: s. 81. Stručně definuje také anglický slovník Merriam-Webster, s.v. bohunk. URL: <http://www.merriam-webster.com/cgi-bin/dictionary?book=Dictionary&va=bohunk&x=12&y=15> [online, cit. 9. 3. 2005].     

[38] Dubovický, 2004: [online].

[39] Polišenský, 1996: s. 81. Také Šatava, 1989: s. 67.

[40] Dubovický, 2004: [online]. Také Purvis, 2004: s. 380, s.v. Přistěhovalectví.

[41] Šatava, 1989: s. 68.

Poslední aktualizace dne: 12.02.2007

LT © 2004, 2005, 2006, 2007;  cesivamericeZAVINÁČseznamTEČKAcz