Češi v Americe         

 

 

3.2       Česká emigrace do USA: 1848 – 1914

3.2.1    České země – historické pozadí

Emigrace z českých zemí měla v období od roku 1848 až do roku 1914 především sociálně ekonomický charakter[1]. I když méně početná, vyskytla se i emigrace převážně z politických příčin. Jednalo se zejména o skupinu českých radikálů, kteří emigrovali v době po porážce revoluce roku 1848 a přibližně o třicet let později odcházeli z českých zemí před policejní a soudní perzekucí někteří čeští socialističtí předáci. Několik z nich se dostalo až do Spojených států amerických[2]

V polovině roku 1848 se Moravský zemský sněm usnesl na zrušení roboty. Z ní se mohli rolníci za mírnou finanční náhradu vykoupit[3]. Nicméně pro mnohé rolníky to neznamenalo obrat k lepšímu, naopak, jejich ekonomická situace se ještě více zhoršila[4]. Období neúrody i pomalé inovace v zemědělství byly příčinou rostoucích daní i zvyšování cen základních potravin. Když se ke špatné hospodářské situaci země přidala i politická nejistota v období rakouské mobilizace v důsledku krymské války, rozhodovalo se pro emigraci stále více lidí a léta 1853 – 1857 bývají označována za první větší vlnu českého vystěhovalectví[5].

Počet emigrantů narůstal až do poloviny sedmdesátých let. Po krátkém útlumu emigrace znovu vrcholí v letech 1880 – 1910, kdy z českých zemí odešlo půl miliónu obyvatel[6]. Do Spojených států podle úředních záznamů odešlo z Čech a Moravy v letech 1850 – 1900 přes 210 tisíc osob, do roku 1914 jich bylo téměř 350 tisíc[7].

První ohniska vystěhovalectví ležela blízko oblastí, ze kterých v 18. století odcházeli lidé z náboženských důvodů[8]. Zejména se jednalo o východočeské oblasti mezi Rychnovem n. Kněžnou, Černou a Lanškrounem nebo oblast na východní Moravě od Hukvald až k Ostravě[9]. K těmto nejranějším oblastem vystěhovalectví se připojovaly okresy v jižních a jihozápadních Čechách, které obvykle měly minimální nebo žádný průmysl a pro větší rozvoj zemědělství zde nebyly příznivé klimatické ani zeměpisné podmínky. Většina pozemků byla v té době rozdělena mezi rozsáhlá panství aristokratických velkostatkářů a zemědělští dělníci bez vlastní půdy vydělávali během sezóny jen málo peněz a v zimě vůbec nic. Právě z těchto okresů se z celkového hlediska vystěhoval největší počet obyvatel[10].   

Mezi vystěhovalci 50tých let převažovali řemeslníci a nádeníci, méně už drobní rolníci nebo domkaři[11]. Od sedmdesátých let 19. století umožnilo zlevnění a rozvoj lodní dopravy emigraci i příslušníků nejchudších vrstev obyvatel, k níž patřila například venkovská čeleď[12]

Cesta do Ameriky byla náročná po finanční, tělesné i duševní stránce a ne každý se na ni mohl vydat. Mnozí prodali veškerý svůj majetek a za získané peníze si zajistili přepravu do Spojených států amerických. Jiní si na cestu chtěli vydělat tak, že se nechávali najmout na lodní práce. Když ani to nestačilo, rodina se rozdělila, za moře vycestoval jen otec, případně s nejstarším synem, a z Ameriky pak poslali peníze na cestovní lístek pro zbytek rodiny[13]. Mnohé mladé dívky si cestu zaplatily z věna a sloužily pak v bohatých amerických rodinách[14]. Některým dívkám zaplatil cestu jejich budoucí manžel, se kterým se mnohdy poprvé osobně setkaly až za oceánem. Češi, usedlí v té době v USA, si neradi brali za manželky ženy jiných národností, posílali proto do Čech inzeráty, ve kterých své budoucí nevěstě nabízeli zaplacení cesty. O této praxi se hovořilo jako o „nevěstě na objednávku“ (mail-order bride)[15].

Kramářská píseň “O blahu v Americe”. Vytažená z Pražských Novin, 27.11.1855.

Zdroj: Dubovický, 2003: s. 14.

O životě v Americe panovaly v českých zemích často zidealizované představy. Nemalý vliv na jejich utváření měly dopisy, které z Ameriky posílali přátelé či členové rodiny. Když se začaly šířit po Čechách a na Moravě zvěsti o nálezu zlata v Kalifornii, a o šanci si v Americe koupit levně pozemek, bylo to pro mnohé jasným důkazem, že Spojené státy americké jsou tím pravým místem pro jejich budoucí život. Do Ameriky lákaly nejen kramářské písně, ale i různé americké železniční a evropské lodní společnosti, které viděly svou šanci na zisk[16]. Po celých Čechách a na Moravě si nacházely spolupracovníky z řad obchodníků, učitelů, hospodských a dokonce i farářů, kteří za úplatu přesvědčovali své spoluobčany o tom, jak výhodné by bylo žít právě v Americe. Zvláště od sedmdesátých let bylo možné nalézt vystěhovaleckého agenta v každé větší vesnici[17]. V příručkách, které agenti rozšiřovali, bylo možno nalézt základní informace potřebné pro cestu do USA a někdy tam byly uvedeny i rady, jak obejít právní a pasové předpisy[18].  

Rakouské úřady prohlásily lákání k vystěhovalectví za trestné, nicméně v praxi bylo obtížné rozpoznat, kdy šlo o pouhé poskytování informací, které bylo povoleno, a kdy už o navádění k vystěhovalectví[19]. Úřady měly snahu dostat vystěhovalectví pod kontrolu, což však znesnadňoval fakt neexistence jednotné státní politiky ve věcech vystěhovalectví. Důležité je, že nikdo nemohl být trestně stíhán jenom kvůli tomu, že se chce vystěhovat. Bylo možné jemu nebo jí tento úmysl rozmlouvat a upozorňovat na rizika, ale vystěhovalectví zcela zakázat možné nebylo [20].

Odchod ze země tedy striktně zakázán nebyl, avšak kdo si přál odejít legálně, toho čekal mnohdy zdlouhavý proces úředního vyřizování. Zájemci o vystěhování mohli vycestovat buď přímo na vystěhovalecký pas, nebo na cestovní pas obvykle s tříletou platností[21]. Ve většině případů se žádalo o cestovní pas, protože se získáním vystěhovaleckého pasu došlo k pozbytí státního občanství, a tím i o ztrátu výhod z něho plynoucích, jako byl například nárok na sociální podporu[22]. Součástí žádostí o vystěhovalectví byly protokoly, upozorňující na obtíže číhající na vystěhovalce v cizině. Svým podpisem musel žadatel o vystěhovalectví také stvrdit, že si je vědom toho, že se už nikdy nesmí natrvalo vrátit zpět[23]. K žádosti o vystěhovalectví se muselo přikládat rovněž potvrzení vydané místním obecním úřadem o tom, že žadatel nemá dluhy a disponuje dostatkem finančních prostředků na cestu do Ameriky. Všichni muži ve věku od 17 do 40 let navíc museli přikládat osvědčení vojenských úřadů o splnění vojenské povinnosti[24]. Právě branná povinnost zůstala jako omezení svobody na vystěhování i po zakotvení vystěhovalecké svobody prosincovou ústavou z roku 1867[25].

Toto omezení zapříčiňovalo nelegální emigraci mužů, kteří se vojenské službě chtěli vyhnout. Na uvedenou skupinu emigrantů se dokonce přímo zaměřovali někteří vystěhovalečtí agenti, kteří pro zajištění přepravy nevyžadovali cestovní doklady a radili, jak se bez těch dokumentů do ciziny dostat. Například brémská firma F. Missler – J. Brugk v roce 1895 rozesílala letáky s názvem: „Jak se bez pasu dostat do Brém“[26]. Na nelegální emigraci těchto osob se přišlo, když se branec nedostavil k odvodu nebo když byl někým udán[27]. Nelegální emigrace byla v některých případech zaviněna zdlouhavým procesem vyřizování žádosti o vystěhovalectví. V mnoha sporných případech se okresní úřady obracely na místodržitelství, případně na centrální úřady ve Vídni, což znamenalo další odklad konečného verdiktu. Proto mnozí vystěhovalci s předplacenými lodními lístky na udělení povolení k vystěhování déle nečekali a odcházeli ilegálně[28]. Už se nikdy nedozvíme, kolik lidí v té době odešlo s padělaným pasem, či pasem pravým, ale získaným nezákonnou cestou[29].

Jak bylo dříve zmíněno, mnozí Češi měli o životě v Americe zidealizované představy. Obzvláště na začátku vlny hromadného vystěhovalectví byla Amerika často prezentována jako země politické svobody, levného živobytí a snadného výdělku[30]. Postupem času se ale v novinách začaly objevovat i články líčící špatné zkušenosti emigrantů. Ne všichni pak na vystěhovalectví do Ameriky pohlíželi s nadšením. Odmítavé stanovisko zastávali zejména čeští vlastenci. Lamentovali nad tím, že schopní Češi odchází ve chvíli, kdy je národ nejvíce potřebuje[31]. Postoj Rakouska-Uherska k emigraci byl různorodý. Tresty za svádění k vystěhovalectví a za ilegální obchod byly mírné a v praxi zpravidla neuplatňované[32]. Ze sociálně ekonomického hlediska řešila migrace problém přelidnění a následné nezaměstnanosti, byla tedy svým způsobem prospěšná. Vojenské kruhy se však snažily svobodu emigrace co nejvíce omezit a přísně kontrolovat; zejména před první světovou válkou zesílily obavy z tajné vystěhovalecké propagandy s cílem oslabit brannou moc Rakouska[33].

 


 

[1] Kořalka a Kořalková, 1993: s. 35.

[2] Ibid: s. 34.

[3] Čapka, František: Dějiny zemí Koruny české v datech [online, cit. 5. 3. 2005]: URL: <http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t65.html>; s.v. 9. června.

[4] Dubovický, 2003: s. 14.

[5] Kořalka a Kořalková, 1993: s. 36.

[6] Eckertová, 2004: s. 17.

[7] Šatava, 1989: s. 81. Polišenský, 1996: s. 58 uvádí, že v jediném roce 1880 se do Ameriky z „Čech“ přistěhovalo přes 85 tisíc lidí. Není ovšem jasné, zda byly do této skupiny započítáni také vystěhovalci z Moravy, navíc mnozí vystěhovalci z českých zemí uvedli při americkém sčítání lidu jako svou vlast „Rakousko“, někteří dokonce „Německo“. Počet emigrantů z Čech i Moravy tak mohl být ve skutečnosti vyšší.

[8] Polišenský, 1996: s. 27.

[9] Polišenský, 1996: s. 27.

[10] Kořalka a Kořalková, 1993: s. 35 – 36.

[11] Kutnar, 1970: s. 215.

[12] Dubovický, 2003: s. 15.

[13] Kutnar, 1970: s. 215.

[14] Dubovický, 2003: s. 15.

[15] Ibid.

[16] Dubovický, 2003: s. 15.

[17] Dubovický, 1993: s. 74.

[18] Například oběžníky některých agentur varovaly fyzicky deformované a zmrzačené vystěhovalce před cestou do New Yorku a doporučovaly spíše Baltimore, New Orleans nebo Quebec, kde zákony zakazující vstup uvedených skupin do USA nebyly uplatňovány. Dubovický, 1993: s. 73 .

[19] Ibid.

[20] Polišenský, 1992: s. 11.

[21] Ibid.

[22] Dubovický, 1993: s. 71 – 72.

[23] Ibid.: s. 73.

[24] Dubovický, 1993: s. 72; podobně 2003: s. 17.

[25] Dubovický, 1993: s. 74.

[26] Polišenský, 1992: s. 18.

[27] Polišenský, 1992: s. 11.

[28] Dubovický, 1993: s. 75.

[29] Nejméně pěti osobám zařídil falešný pas jistý A. Kohn ze Slatiny na Strakonicku. Účtoval si 32 zlatých. V Pelhřimově byl odhalen přímo okresní úředník, který „tajně“ vystavoval pasy prchajícím před vojnou. Dubovický, 1993: s. 74.

[30] Kutnar, 1970: s. 216.

[31] Ibid.: s. 217.

[32] Dubovický, 1993: s. 75.

[33] Ibid.

Poslední aktualizace dne: 12.02.2007

LT © 2004, 2005, 2006, 2007;  cesivamericeZAVINÁČseznamTEČKAcz