Češi v Americe         

 

 

3        Česká emigrace do USA

3.1      Počátky české emigrace do USA – od 16. století až po rok 1848

3.1.1    Spojené státy americké – historické pozadí

Objevování a mapování Ameriky evropskou civilizací začalo již kolem roku 1000 Vikingskou výpravou, z hlediska novodobé historie je začátek intenzivního zájmu o Ameriku spojen s rokem 1492 a se jménem Kryštof Kolumbus. Španělé, Nizozemci, Angličané, Francouzi i Švédové se snažili v následujících staletích nové území prozkoumat a také zde zakládat své osady. První zakládání a především udržování osad nebylo příliš úspěšné. Až v sedmnáctém století se situace začala měnit. První větší vlnu přistěhovalců do Spojených států amerických tvořili angličtí puritáni, kteří prchali z Británie před náboženskou perzekucí. Podle odhadů v sedmnáctém století imigrovalo do USA 168 000 Evropanů[1].      

Život osadníků byl velmi náročný. Přišli do zcela odlišného prostředí, než na jaké byli zvyklí. Museli se naučit obdělávat novou půdu, bojovat s novými druhy nemocí a čelit útokům Indiánů, kterým zabírali půdu. Vysokou míru úmrtnosti dokládá příklad z jedné anglické kolonie, do které v průběhu sedmnácti let (1607 – 1624) emigrovalo přibližně 14 tisíc lidí, z nichž zde v roce 1624 žilo pouze tisíc sto třicet dva osob[2].

V koloniálním období byli nově příchozí imigranti vítáni. Nejen, že svým příchodem zmenšovali problém nedostatku pracovních sil a zvyšovali prosperitu kolonií, ale také mohli být nápomocní při obraně kolonií před útoky Indiánů. Koloniální legislativa byla spíše pro-imigrační. Imigraci podporoval i systém přídělů půdy[3]. Nutno připomenout, že ne všichni imigranti byli vítáni bez výhrad. Maryland byla jedna z mála kolonií, která přijímala imigranty s římskokatolickým vyznáním[4]. Ostatní kolonie, které byly převážně protestantské, už přijímání těchto emigrantů nakloněné nebyly.

Mezi prvními zákony týkajícími se imigrace a nabytí amerického občanství byly zákony schválené v období vlády prezidenta Johna Adamse (1797 – 1801). Jedna z podmínek pro získání občanství byla určitá doba pobytu na území USA, naturalizační zákon z roku 1798 zvýšil tuto minimální dobu pobytu na 14 let[5]. Cizinecký zákon z téhož roku udělil prezidentovi právo uvěznit nebo deportovat imigranta, který by byl shledán nebezpečný pro mír a bezpečnost Spojených států[6]. Po zvolení Thomase Jeffersona třetím americkým prezidentem (1801 – 1809) byla zrušena platnost uvedeného cizineckého zákona a co se týče nabývání občanství, byla zkrácena minimální doba pobytu na pět let.

Od roku 1820 se na základě zákona z roku 1819 začaly příchody cizinců do USA evidovat[7], ale zatím nebyl nikdo vylučován. Mezi imigranty bylo mnoho řemeslníků a kvalifikovaných odborníků, kteří hledali práci ve městech. Někteří imigranti se stali farmáři, většina z nich však nezačínala na neobdělané půdě, ale spíše převzali své farmy po původních majitelích, kteří se stěhovali dále na západ hledat novou půdu[8].

 

3.1.2       České země – historické pozadí

Informace o objevení Nového Světa pronikly do Českého království už během prvního desetiletí 16. století za vlády Vladislava Jagellonského (1471 – 1516). Dokladem toho je spis „O nowých zemiech a o nowém swietie o niemžto jsme prwe žádné známosti neměli ani kdy tzo slýchali“, což je adaptace spisu Ameriga Vespucciho, doplněného ještě jinými texty. Tisk a vydání spisu (kolem roku 1509) se přisuzuje Mikuláši Bakalářovi z Plzně, původně zvanému Štětina[9].

Co se týče migrace v 16. století, jednalo se převážně o přesun domácího obyvatelstva v rámci Českého království a také o početnější příliv imigrantů převážně z německých zemí. V polovině šestnáctého století byly z českých zemí nuceny emigrovat některé náboženské skupiny. Jednalo se zejména o Židy. Křesťanští obchodníci a řemeslníci, kteří čelili židovské konkurenci, si vynutili usnesení zemského sněmu, podle něhož měli všichni Židé do roka opustit České království. Poté, co Ferdinand I. toto usnesení potvrdil, nastal masový exodus českých Židů, převážně směřující do Polska[10].

Třicetiletá válka v první polovině sedmnáctého století (1618 – 1648) zpustošila Evropu a především české země. V době, kdy první skupina anglických puritánů mířila v lodi Mayflower k americkým břehům, v Čechách došlo k bitvě na Bílé hoře, která skončila porážkou, jejíž důsledky byly obrovské. Jedním z důsledků byl začátek násilné rekatolizace. Ferdinand II. vydal v r. 1627 nařízení, že žádný nekatolík, v případě, že se do půl roku neobrátí na katolickou víru, nebude trpěn v zemi. Nastává rozsáhlá emigrace a tato situace trvala 150 let až do vydání Tolerančního patentu Josefem II. v roce 1781[11]. Někteří z těchto emigrantů se dostali za pomoci Západoindické společnosti až na půdu Ameriky[12].

Od počátku národního obrození stoupá zájem české společnosti o Ameriku. V knihách a novinách se psalo o Indiánech, ke kterým se přistupovalo převážně se sympatiemi. Od třicátých let 19. století se objevují články o černých otrocích, Mormonech, biblických společnostech, i o městech Filadelfii, a New Yorku. Autoři se zajímali o Texas, který usiloval o své osamostatnění a chtěl se zbavit mexického vlivu. Objevují se články o volbách amerických prezidentů i o jednotlivých Češích, kteří se dostali do Ameriky[13]. Karel Havlíček Borovský psal do svých novin články o ideálech americké nezávislosti, svobodě tisku, demokratických tradicích i volnosti občanů, což kontrastovalo policejnímu dozoru, cenzuře a útisku v tehdejším Rakousko-Uhersku. Havlíčkovu další chválu americké ústavy, demokratické organizace státní i místní samosprávy umlčela až rakouská policie[14].

O nesnázích spojených s cestou do Ameriky se psalo málo. Teprve v roce 1848 se objevují v novinách články, které upozorňovaly na obtíže, spojené s cestou do Ameriky. Například varovaly před cestováním v podpalubí nebo upozorňovaly na možné způsoby okrádání vystěhovalců[15]

Mary Hrabik-Samal[16] uvádí, že v první polovině 19. století přišlo do Spojených států asi jen pět set politických uprchlíků, mezi nimiž byli dezertéři z rakouské armády, pronásledovaní účastníci obrozeneckého hnutí, protestanti i ateisti. Hromadné vystěhovalectví před rokem 1848 neumožňovaly tehdejší dopravní podmínky. Navíc až do roku 1848, a v zapadlých oblastech ještě v polovině 50. let 19. století, poutala rolníky k půdě robota. Ani postoj rakouského státu nebyl k vystěhovalectví vstřícný. V průběhu 18. století, a v řadě případů ještě v první polovině 19. století byla politika státu ovlivněna merkantilistickými populačními teoriemi, podle nichž hlavním předpokladem pro blahobyt státu byl růst obyvatelstva. Vláda se proto snažila vystěhovalectví co nejvíce omezovat. Za vlády Marie Terezie (1740 – 1780) bylo vydáno několik dekretů a nařízení, které zakazovaly vystěhování z monarchie a za přestoupení zákazu byly stanoveny tresty. Osoby, jimž byl prokázán úmysl vystěhovat se bez úředního souhlasu, byly podle okolností násilně odváděny do vojska, nebo s nimi bylo jednáno jako s dezertéry a jejich majetek byl konfiskován. Všeobecný zákaz vystěhování do ciziny, z něhož byly povolovány jen řídké výjimky, potvrdil později i císař Josef II (1780 – 1790)[17].

Známky hospodářského poklesu a nezaměstnanosti po roce 1815 zvýšily zájem o vystěhovalectví mezi kvalifikovanými odborníky i řemeslníky, převážně mezi soukeníky etc. V letech neúrody bylo stále více slyšet volání po vydávání většího počtu vystěhovaleckých povolení, což by mohlo pomoci vyřešit problém přebytku pracovních sil. Někteří úředníci se alespoň snažili nasměrovat vystěhovalectví, když už mu nešlo zabránit, směrem do Uher. První skupiny českých přistěhovalců do USA před rokem 1848 přicházely často po několikaletém pobytu v mimorakouském Německu a staly se statisticky součástí tehdejšího německého vystěhovalectví[18].

 

3.1.3    Konkrétní příběhy

Prvním dočasným českým imigrantem ve Spojených státech amerických byl Joachim Gans z Prahy. Několik měsíců v roce 1585 pobýval v oblasti dnešních států Virginia a Severní Karolína. Přijel sem společně s výpravou badatelů pod vedením Sira Richarda Grenvilla (1542-91), jejímž úkolem bylo nalézt ložiska vzácných kovů. Pro své rozsáhlé znalosti se v nově vznikající osadě těšil velké úctě a říkalo se mu „Master Youngham“. Osada na ostrově Roanoke, na kterém Gans své výzkumy prováděl, však pravděpodobně kvůli špatnému zásobování kolonistů a útokům ze strany Španělů i Indiánů zanikla a vědecká výprava byla předčasně ukončena a povolána k návratu. Další osud Ganse je nejasný, Polišenský[19] se zmiňuje o tom, že žil jako obchodník v anglickém přístavu Bristol. Rechcígl[20] uvádí, že byl Gans v tomto přístavu zatčen pro vyznávání své židovské víry. Historické záznamy o dalším průběhu a konci této záležitosti mlčí.

V sedmnáctém století imigrovalo do Spojených států mnoho Čechů, ale podrobnější informace máme jen o dvou – o Augustinovi Heřmanovi a Bedřichu Filipovi. Stopy po dalších českých imigrantech se dochovaly v různých úředních dokumentech, kde se občas mihne povědomě znějící jméno. Například v lodních výkazech z koloniální Virginie se lze dočíst o tom, že v roce 1655 si Christofer Donak koupil pozemky v Northampton County. Staré záznamy města Boston zase vykazují jméno Matthew Cenig (asi Čeněk) a česká jména lze najít i mezi dávnými osadníky ve státu Connecticut[21].

Mezi prvními českými imigranty do Spojených států je asi nejznámější Augustin Heřman (Augustin Hermann, 1605? - 1686). Není jisté, zda se narodil v Praze nebo ve Mšenu u Mělníka, a pochybnosti se týkají i data jeho narození. Čechy opustil ještě jako malý chlapec společně s mnoha dalšími pobělohorskými exulanty[22].

Augustin Heřman

Zdroj: Dubovický, 2003: s.10

 

První zmínka o Heřmanovi na území Ameriky je z roku 1633, tedy když mu bylo asi 28 let. Ve službách holandské Západoindické společnosti (West India Company) tehdy jednal s Indiány o odkoupení půdy poblíž dnešní Filadelfie. Časem se osamostatnil a jako nezávislý kupec obchodoval s kožešinami, tabákem i jiným zbožím. Úspěchy v podnikání a rostoucí prosperita Heřmana zařadily mezi nejvlivnější občany Nového Amsterdamu[23], kde od roku 1644 žil.

V roce 1647 byl ostatními měšťany navržen do správní rady holandské kolonie, tzv. Rady devíti mužů, která sloužila jako poradní a do jisté míry i dohlížející orgán u guvernéra kolonie. Díky svým diplomatickým schopnostem, taktu a znalosti cizích jazyků byl Heřman často vysílán guvernérem Stuyvesantem do sousedních kolonií, aby doručoval jeho poselství, nebo aby urovnával spory. 

Do historie se Heřman zapsal také tím, když pro Lorda z Baltimoru zhotovil kolem roku 1670 mapu Virgínie a Marylandu, jejíž vypracování mu zabralo celých deset let práce. Byla to vůbec první mapa Virgínie a Marylandu a byla používána ještě celých sto let od svého vydání. Její originál je uložen v Britském muzeu v Londýně.

Lord Baltimore byl s Heřmanovou prací velmi spokojen a za odměnu mu věnoval rozsáhlé pozemky, které Heřman pojmenoval „České panství“ (Bohemia Manor).

Deska označující „České panství“

(Bohemia Manor)

Zdroj: Dubovický, 2003, s. 10

Heřman měl pět dětí, dva syny a tři dcery. I když se mužská linie rodu nesoucí jméno Heřman vytratila v první polovině osmnáctého století, díky ženským potomkům se mnoho osobností od amerických senátorů, kongresmanů až k soudcům nejvyššího soudu může pochlubit, že patří k přímé linii potomků Augustina Heřmana, prvního Čecha, jehož přítomnost v Americe je historicky doložena[24].

Jiný český imigrant byl Bedřich Filip[25] (1626 – 1702), v Americe známý jako Frederick Philipse nebo „Bohemian Merchant Prince“. Narodil se v protestantské rodině, která byla nucena po bitvě na Bílé hoře opustit rodnou zemi. Nejprve zkusili žít v Holandsku, nakonec se usadili v New Yorku.

O Bedřichu Filipovi můžeme říci, že se mu splnil „americký sen“. Když tento vyučený tesař přijel do Ameriky (bylo mu asi 32 let), moc peněz nejspíše neměl. Postupně se vypracoval v úspěšného obchodníka a jednoho z nejbohatších lidí v kolonii. Jméno Bedřicha Filipa dodnes připomíná i město Philipsburg ve státě New York.

První významná vlna českých osadníků, která mířila do Ameriky, byli tzv. „Moravští bratři[26]“. Ti se poté, co byli nuceni opustit Čechy kvůli náboženské perzekuci, usadili dočasně v Sasku, kde založili osadu Ochranov (Herrnhut). Protože se však politická i náboženská situace zhoršovala i v Sasku, rozhodli se hledat nový domov, kde by mohli svobodně vyznávat svou víru a vykonávat misionářskou činnost. Nejvhodnější se jim zdála být Severní Amerika.

V roce 1734 připlula první skupinka deseti vybraných Bratří do Georgie. Další rok přicestovala i druhá skupina pod vedením biskupa Davida Nitschmanna, rodáka ze Suchdolu na Moravě, která se skládala z dvaceti pěti osob, které povětšinou pocházely z Moravy nebo z Čech.

Mezi osadníky v Georgii se však rozrůstaly nepokoje, a tak se Moravští bratři rozhodli v roce 1740 přesídlit do Pensylvánie. Tam také v údolí řeky Lehigh vybudovali svůj první společný dům („Gemeinhouse“) a kostel. V roce 1741 osadu navštívil hrabě Nikolaus Zinzendorf (1700 – 1760), jejich saský ochránce, který dal osadě jméno Bethlehem. Od té doby se Bethlehem stal střediskem misií Moravských bratří mezi Indiány, a časem vzniklo na území USA i mnoho dalších osad jako Litiáz, Nazareeth nebo Gnadenhutten.    

A jaký byl přínos Moravských bratří pro kulturu Spojených států? Bratři prosluli nejen jako úspěšní misionáři, ale založili také první ženskou kolej v USA. Prostřednictvím své osobité „moravské“ hudby se Američané mohli poprvé seznámit s mnoha českými a evropskými skladateli.

  Moravští bratři však nebyli jediní, kteří emigrovali v osmnáctém století do Spojených států. O životě dalších českých migrantů v USA z tohoto období vypovídají mnohé historické dokumenty. Například o přítomnosti Eliase Wollina ve Spojených státech amerických svědčí sloupek v reklamním oznamovateli Zengerově New York Weekly Journal z roku 1741[27]:

„Elias Wollin z Čech, který sloužil v armádě Jeho Císařského Veličenstva jako chirurg 4 roky, bezbolestně léčí na počkání obdivuhodně bolesti zubů, také pouští krev bezbolestně, přikládá pijavice, hojí rány, otekliny a boláky bezvadně a rychle a provede rozličné zákroky proti bolesti zubů za přítomnosti mnohých...“

O životě Mathiase Bushe[28] je známo něco více, než o Elliasovi Wollinovi. Byl úspěšným obchodníkem a veřejným činitelem, navíc mezi ostatními českými přistěhovalci vynikl tím, že se tento rodák z Prahy v Čechách stal v roce 1749 americkým občanem na základě Parlamentního Aktu z roku 1740 a byl vůbec jedním z prvních přistěhovalců, kteří byli podle tohoto aktu naturalizováni.

Bush byl nejspíše významným členem Židovské obce ve Filadelfii, o čemž svědčí řada dokladů. Podle všeho byl velmi movitý, neboť měl majetek jak ve Philadelphii, tak v pennsylvánském distriktu Northampton a i v okresech Frederick a Hampshire ve Virginii. 

Bush byl také jedním ze signatářů tzv. Philadelphia Merchants Non-Importation Act, což můžeme považovat za první záznam o existenci občanských práv v USA. V letech 1782-3 byl ustanoven výběrčím daní ve městě Germantown.

Antonín Michal Dignovitý[29] (Michael of Dignovity; Dignowity; 1810-1875) pocházel z Kaňku u Kutné Hory. Do Spojených států se tento původně vyučený strojník rozhodl emigrovat v roce 1832, protože se obával perzekuce kvůli své účasti v polském povstání z roku 1830.

Avšak ani poté, co se přistěhoval do Spojených států, nepřestával si všímat a reagovat na politické události kolem sebe. Otevřeně se vyslovoval pro zrušení otroctví, což mu přineslo dokonce i krátký pobyt ve vězení, ze kterého mu pomohl jeho přítel, guvernér Samuel Houston. Tento český rodák se také zúčastnil bojů za nezávislost Texasu.

Antonín Dignovitý procestoval mnoho amerických států, podnikl i výpravu k Indiánům kmene Creek, aby studoval jejich jazyk a zvyky. Měl různá zaměstnání, mimo jiné byl i jedním z prvních Čechů, kteří vydali v Americe knihu. Tou byla jeho autobiografie publikovaná anglicky s názvem Bohemia under the Austrian Despotism. Čtenář v ní nalezne nejen vyprávění Dignovitého o svém dětství v Čechách, ale také jeho politické názory. Dignovitý se stal úspěšným jako obchodník a lékař. Svou lékařskou praxi provozoval v San Antoniu, kde ve věku 65 let zemřel.

Zanechal po sobě osm dětí a jeden z jeho synů, který patřil k nejbohatším osadníkům v Texasu, uvažoval o založení české kolonie na svých pozemcích v Mexiku.

Charles Sielsfield (Sealsfield, 1793-1864) se stal průkopníkem dobrodružné americké literatury první poloviny 19. století. Za jeho života se o jeho původu nevědělo téměř nic. Až z jeho závěti vyšlo najevo, že Charles Sielsfield byl vlastně záhadně zmizelý Čech Karel Anton Postl.

Karel A. Postl

Zdroj: Dubovický, 2003, s. 12

Karel Postl alias Charles Sielsfield[30] byl velice vzdělaný muž. Nejprve studoval na gymnáziu ve Znojmě, pak odjel do Prahy studovat filozofii, kde byl mimochodem žákem osvícenského českého filozofa Bernarda Bolzana. Když mu bylo dvacet let, vstoupil do řádu křižovníků s červenou hvězdou[31] a po absolvování studia teologie byl vysvěcen na kněze. Myšlenkově blízcí mu byli ale i pražští zednáři, a nakonec se Postl rozhodl z řádu křížovníků vystoupit.

Ve svých třiceti letech uprchl v obavách před perzekucí policejního režimu hraběte Metternicha přes Curych do Spojených států. Zde si změnil jméno a později získal americké státní občanství. Pracoval jako žurnalista v New Yorku, pak v Paříži i v Londýně. Podnikl cestu napříč Spojenými státy, která mu byla inspirací pro knihu „The United States of North America as They Are“. Tato kniha mu vyšla v Londýně v roce 1827 společně s jeho dalším dílem: „Austria as It Is: or Sketches of Continental Courts“, ve kterém tvrdě kritizoval rakouský policejní režim. Napsal i několik románů, kde se věnoval např. konfliktu mezi indiány a bílými kolonisty („Tokeah aneb Bílá růže“), nebo výpravě pionýrů do prérie, které se sám účastnil („Nathan, předák osídlenců“). Sielsfield se nevěnoval pouze literatuře, ale ovlivňoval svým způsobem i politické dění – byl totiž politickým poradcem Josefa Bonaparta, což byl starší bratr slavného císaře Napoleona[32].   

Česká emigrace do Spojených států amerických nebyla v období do poloviny 19. století početně významná, přesto tvoří nedílnou součást historie Čechů v USA. I když neexistují přesné statistické informace, ze známých údajů, které jsou o dané době i o jednotlivých osudech emigrantů k dispozici, lze sestavit mozaiku, která podává o rané české emigraci do USA určitý obraz.

Za převažující push faktor[33] uvedeného období lze označit hrozbu perzekuce[34], ať už z náboženských nebo politických důvodů[35]. Svou roli zde hrál také hospodářský pokles jako důsledek válečných událostí či období neúrody. Pull faktory reprezentuje touha po svobodném vyznávání svého náboženství, po pocitu bezpečnosti i vyhlídky na lepší pracovní uplatnění[36]. Překážkami pro emigraci jsou jak finanční nákladnost, tak i tělesná náročnost cesty do Spojených států, dále také působí jako brzdný faktor i politika uplatňovaná v českých zemích na základě teorie merkantilismu. Kromě obecnějších faktorů působí na každého migranta navíc řada osobních faktorů, jako je například vazba na rodinu, nebo profesionální zájem (J. Gans).

 

 


 

[1] Purvis, 2004: s. 380.

[2] An Outline of American History (1994), Chapter One, Jamestown (6/12) [online, poslední aktualizace: 2004-11-28 time: 17:26, cit. 22. 2. 2005]. URL: <http://odur.let.rug.nl/~usa/H/1994/ch1_p6.htm>

[3] tzv. headright. Virginská společnost z Londýna nabídla příděl půdy nebo pozemkový grant 50 akrů každému, kdo zaplatil přepravu novému osadníkovi, smluvnímu sloužícímu nebo otrokovi do Virginie. Purvis, 2004: s. 378.

[4] Gordon-Murnane: History of Immigration Legislation: Immigration Laws 1700-1800 - Colonial Attitudes toward Immigration [online, poslední aktualizace: 4. 5. 1998, cit. 25. 2. 2005]. URL: <http://www.oriole.umd.edu/~mddlmddl/791/legal/html/immi1700.html> 

[5] tzv. Naturalization Act of 1798. Gordon-Murnane: History of Immigration Legislation: Immigration Laws 1800-1900 - Federal Immigration Laws between 1790-1819. Poslední aktualizace 6. 5. 1998 [cit. 25. 2. 2005]. URL: <http://www.oriole.umd.edu/~mddlmddl/791/legal/html/immi1800.html>

[6] tzv. Aliens Act of 1798, ibid. Stručná charakteristika zákonu také: Immigration and Naturalization Legislation From the Statistical Yearbook: 4. Aliens Act of June 25, 1798 (1 Statutes-at-Large 570). Washington: Department of Homeland Security: U.S. Citizenship and Immigration Services (USCIS). Poslední aktualizace: 9. 6. 2003 [cit. 25. 2. 2005]. URL: <http://uscis.gov/graphics/shared/aboutus/statistics/legishist/439.htm> 

[7] tzv. Steerage Act of 1819. Gordon-Murnane [online], URL viz pozn. č. 25. Informace o nevylučování imigrantů také Purvis, 2004: s. 380. 

[8] American Cultural History: 19th Century - 1830 – 1839 [online]. [cit. 25. 2. 2005]. URL: <http://kclibrary.nhmccd.edu/19thcentury1830.htm>

[9] Rechcígl, 2001: s.13. Viz také Dubovický, 2003: s. 9.

[10] Fialová, L. a kol., 1996: s. 93.

[11] Jermář, Jaromír: Historie emigrace z Mladoboleslavska. In Sborník referátů ze semináře "Historie emigrace z českých zemí". Mladá Boleslav: Okresní muzeum, 2001, s. 35.

[12] Polišenský, 1996: s. 12 .

[13] Ibid, s. 20 – 21.

[14] Eckertová , 2004: s. 41.

[15] Polišenský, 1996: s. 22.

[16] Hrabik-Samal, 1992: s. 18.

[17] Kořalka a Kořalková, 1993: s. 31.

[18] Ibid: s. 32

[19] Polišenský, 1996: s. 10

[20] Rechcígl, Miloslav: Early Jewish Immigrants in America from the Czech Historic Lands and Slovakia. Austria-Czech SIG, 2004 [online, poslední akutalizace: listopad 2004, cit. 20.2.2005]. URL: <http://www.jewishgen.org/BohMor/early_immig.html>

[21] Rechcígl, 2001: s. 14-5.

[22] Český původ Heřmana zpochybňuje ve své knize Joseph Chada, 1981: s. 2 tím, že Heřmanův rodokmen „has never been reliably documented“, tedy že nikdy nebyl spolehlivě doložen. Nicméně je zde velká pravděpodobnost, že Heřman opravdu Čech byl, jako českého exulanta v USA ho popisuje i Encyklopedie Diderot (2002).

[23] Nynější New York.

[24] O Heřmanovi se píše např.: Rechcígl, 1992: s. 2-3; 2001: s. 14 nebo Dubovický, 2003: s. 10.  

[25] Dubovický, 2003: s. 10; Rechcígl, 2001: s. 14.

[26] Dubovický, 2003: s. 11; Rechcígl, 2001: s. 15 – 18.

[27] Rechcígl, 2001: s. 19.

[28] Ibid.

[29] Dubovický, 2003: s. 11 – 12; Polišenský, 1996: s. 19; Handbook of Texas Online, s.v. "DIGNOWITY, ANTHONY MICHAEL," [online, cit. 25. 2. 2005] URL: <http://www.tsha.utexas.edu/handbook/online/articles/view/DD/fdi15.html>.

[30] Informace o Postlovi uvádí: Dubovický, 2003: s. 12; Polišenský, 1996: s. 18 – 19. Také: Handbook of Texas Online, s.v. "POSTL, CARL ANTON," [online, cit. 25. 2. 2005] URL: <http://www.tsha.utexas.edu/handbook/online/articles/view/PP/fpods.html>

[31] Křížovníci: souhrnné označení tří římskokatolických rytířských řádů, řídících se řeholí sv. Augustina. Řád křížovníků s červenou hvězdou byl jediný řád českého původu, vyvinul se ze špitálního bratrstva založeného Anežkou Přemyslovnou v r. 1233. Hlavním posláním byla špitální činnost a duchovní správa. Encyklopedie Diderot, 2002. s.v. Křížovníci

[32] Informace o Postlovi a jeho setkání s Bonapartem se uvádí na webových stránkách Městské knihovny Znojmo: Žáková [online, poslední aktualizace: 11. 2. 2005, cit. 25. 2. 2005]. URL: <http://www.knihovnazn.cz/ch_sealsfield.htm>.

[33] Terminologie dle Leeovy teorie migrace, cit. podle Šatava, 1989: s. 37.

[34] Jako tomu bylo v případě Filipa, Moravských bratří, Dignovitého nebo Sielsfilda.

[35] Teoreticky pro lepší názornost tyto důvody oddělit lze, v praxi se mnohé motivy prolínají, například v případě násilné rekatolizace se náboženské motivy staly zároveň politickými.

[36] Jak tomu pravděpodobně bylo u některých řemeslníků po roce 1815, viz s. 19.

Poslední aktualizace dne: 12.02.2007

LT © 2004, 2005, 2006, 2007;  cesivamericeZAVINÁČseznamTEČKAcz