Češi v Americe         

 

 

2          Psychologické hledisko emigrace

2.1       Vliv emigrace na vnitřní prožívání člověka

Emigrace může být pro člověka velmi těžkou životní zkouškou. Aby se s ní vypořádal, musí být schopen vzít na sebe značná rizika, čelit mnoha ztrátám a měl by být připraven změnit některé své životní postoje i hodnoty[1].

Své postoje a hodnoty je emigrant nucen přehodnocovat v okamžiku konfrontace s cizím prostředím. Jedná se nejen o přírodní prostředí, třeba o jiné klimatické podmínky, ale zejména o kulturní prostředí, prezentované jiným jazykem, jinými hodnotami, které daná společnost uznává, nebo jinými zvyklostmi. Člověk se snaží naučit žít v novém prostředí, snaží se mu přizpůsobit. Proces adaptace na nové životní prostředí prochází určitým vývojem a mohou být vypozorovány jisté charakteristické fáze. Nelze je však od sebe striktně oddělit a u každého jednotlivce mají trochu odlišný průběh v závislosti na mnoha faktorech, o kterých bude pojednáno později.

Co tedy může očekávat každý, kdo se náhle ocitne v jiném kulturním prostředí? Nejprve pravděpodobně nastoupí fáze seznamování s vnějšími charakteristikami prostředí[2]. Tato fáze nemusí být nijak zvlášť problematická, mnohé je pro migranta překvapivé a zajímavé. Může se podivit nad tím, že tempo řeči lidí je velmi rychlé, nebo že budovy vypadají zcela jinak, než jak migrant očekával.

Mohou se vynořit i euforické pocity jako reakce na překonání překážek a dosažení cíle. Tato fáze se nazývá obdobím zamilovanosti. Na webových stránkách amerických univerzit[3] se o tomto období můžeme dočíst jako o období líbánek (honeymoon). Už z pojmenování fáze je zřejmé, že toto období je spojeno s idealizací nové země a často i s nerealistickým přístupem k ní. Dlouhodobé přetrvávání v iluzích o nové zemi s sebou přináší problémy, neboť překáží realistické adaptaci na nové prostředí.

Do pocitu zamilovanosti do nové kultury se však obvykle začne vkrádat deziluze, migrant začíná srovnávat různé věci a může se cítit zklamaný. Zjišťuje, že ne vše je tak úžasné a jednoduché, jak se na první pohled mohlo zdát. Pocit zklamání může provázet někdy například až extrémní stesk po domově, poruchy spánku, nechutenství, úbytek váhy, migrény, pocit deprese a bezmoci, ztráta smyslu pro humor, všeobecný nezájem nebo vyčerpanost a pocit nepřátelství ke všemu, co pochází z nové kultury. Tyto symptomy se často označují jako projevy tzv. kulturního šoku[4].

Kulturní šok je možné definovat jako reaktivní proces, který je vyvolaný působením nové kultury na ty, kdo se s ní snaží splynout[5]. Kulturní šok lze chápat také jako zcela přirozenou součást procesu adaptace na nové prostředí, a zakusí jej víceméně v určité podobě každý, kdo se ocitne v novém kulturním prostředí.

Záleží na tom, jaké stanovisko ke svým pocitům osoba, která emigrovala, zaujme. Neznalost nové situace a nejistá budoucnost s sebou přináší nejistotu, obavy, až strach. Mohou se objevit pochybnosti, zda byla emigrace správným rozhodnutím. Reakce na tyto pocity jsou různé. Může dojít k tomu, že emigrant zcela odmítá nové prostředí a udržuje kontakty pouze se známým prostředím[6]. Stýká se pouze s krajany, odmítá se lépe naučit anglicky, s každým hovoří zásadně česky a myslí si, že pokud mu někdo nerozumí, je to problém ostatních, ne jeho vlastní. Opakem může být radikální odvrat od minulosti a přetržení vazeb na vlast[7]. Emigrant se vyhýbá kontaktu s krajany, s pohrdáním se dívá na jejich snahu zachovat si českou kulturu a může se i stydět za svůj český původ. Ani jedna cesta pravděpodobně nevede k žádanému klidu a spokojenosti. V prvním případě dobrovolná izolace od nové kultury[8] může zastavit další vývoj emigranta. V případě druhém emigrant ztrácí část sebe samého, část své identity.

 Existuje třetí způsob reakce na novou kulturu, ale ani ten není ideální. Může se stát, že se migrant s novým prostředím sžije jen částečně. Tuto situaci lze přirovnat k dlouhodobé návštěvě, k trvale-dočasnému pobytu, člověk jakoby se nacházel někde na mostě mezi dvěma břehy[9]. Může reagovat tak, že propadne workoholismu, začne střídat zaměstnání, měnit bydliště nebo omezovat sociální kontakty. Emigrant dosáhne většinou určitého kompromisu, ve kterém se dá žít, i když je to život na okraji společnosti[10].

Další obtíží, která může vyvstat v procesu adaptace, je narušení identity. Dochází k ní např. tehdy, pokud měl migrant ve své původní zemi postavení, kterého si cenil sám i jeho okolí. Když z nějakého důvodu tento jedinec není schopen stejné postavení získat i v nové společnosti, dochází ke krizi identity. Člověk si není jistý, kým vlastně je a kam směřuje. Krize identity může pramenit také z mylného předpokladu, že pokud se sblížím více s novou kulturou, tu druhou zrazuji. K tomu se někdy připojuje pocit viny nad tím, že emigrant opustil své blízké ve vlasti.

Poslední překážkou v procesu adaptace, která zde bude zmíněna, je existence pocitů nostalgie, se kterými se emigranti mnohdy potýkají. Pocit nostalgie však není totéž co truchlení[11]. Nostalgie je založená na zidealizování minulosti a na falešných nadějích na návrat do něčeho, co ve skutečnosti nikdy nebylo. Truchlení je spojeno s realistickým pohledem na vlastní minulost, s její akceptací a případně s poučením z ní. Pokud pocity nostalgie přetrvávají, stávají se velkou brzdou v procesu adaptace.

Pokud se migrant cítí v novém prostředí dobře, nedělá mu problém orientovat se v různých situacích a necítí se být mimo společnost, spíše se začíná považovat za její součást, lze říci, že se úspěšně integroval do společnosti. Proces integrace může trvat velmi dlouho a může se promítnout do života více generací. Integraci můžeme považovat za jakýsi vyšší stupeň adaptace[12]. Osoba, která úspěšně prošla procesem adaptace na novou kulturu, tak vlastně přijímá novou identitu. Změní se její sebepojetí, tedy odpověď na otázku “Kdo jsem?” bude jiná, než před emigrací. Intenzita truchlení po staré kultuře se zmírňuje, ale neznamená to, že by byla původní kultura zavržena. Zůstává stále důležitou součástí osobnosti migranta, stejně důležitou se však stává i nová kultura, s jejímiž různými prvky se jedinec ztotožňuje. Přijímá nové vzorce chování, které se v procesu adaptace osvědčily a mění ty, které se ukázaly jako neefektivní.

Nejefektivnější cestou adaptace se jeví akceptování nové kultury a zároveň zachování kontaktu s kulturou původní. Uvykání nové kultuře může být pro emigranta v mnoha směrech náročné. Tato náročnost však nemusí být nutně viděna jako negativní a nepříjemný jev, ale naopak lze obtíže, se kterými se člověk vstupující do nové kultury musí vyrovnávat, chápat jako pozitivní zkušenost, která jej může vnitřně nesmírně obohatit a napomoci rozvoji jeho osobnosti.

 

2.2       Faktory ovlivňující průběh adaptace na jinou kulturu

Na to, jak se migrant bude v jiné kultuře cítit a jak se se svými pocity bude vyrovnávat, má vliv mnoho faktorů. Faktory, které se promítají do vnitřního prožívání migranta, mohou být pro lepší přehlednost označeny jako endogenní a exogenní.

Endogenní (vnitřní) faktory, jsou faktory působící na migranta „zevnitř“. Zahrnují osobní historii migranta, tedy veškeré události, zážitky, traumata a úspěchy, kterými migrant ve svém životě prošel. Patří sem nejen vzpomínky na věci a události, ale také na různé osoby, které za svého života poznal a ke kterým měl hlubší vztah. „Migrant, který již před emigrací byl jednou nebo vícekrát někým opuštěn, nebo zažil citlivou ztrátu, bude pravděpodobněji emigrací trpět více než ten, který tato zklamání v minulosti nezažil[13]“.

Důležitým endogenním faktorem je také temperament migranta. Jinak na počáteční pocit izolace, způsobený třeba jazykovou bariérou, bude reagovat do sebe uzavřený melancholik a jinak extrovertní výbušný cholerik.   

Vedle temperamentu hraje svou roli při dosahování uspokojivé adaptace v určité zemi také charakter migranta. Charakter, neboli povahové vlastnosti člověka, se projevuje v několika oblastech. Vyplývá z postojů jedince k jednotlivcům nebo skupinám, jako jsou ne/společenskost, ne/ochota spolupracovat, tak ze vztahu k sobě samému, např. ne/realistický pohled na sebe sama, zdravé sebevědomí oproti sebepodceňování nebo přeceňování svých schopností. Charakter určuje i vztah jedince k práci a k prostředí, které ho obklopuje. Nikdo nezačíná v nové zemi jako zcela nový člověk, svůj charakter a určité vzorce chování v jistých situacích si nese každý s sebou. V procesu adaptace v novém prostředí mohou být pro emigranta jeho vlastnosti zátěží nebo výhodou.

Součástí osobnosti migranta jsou i jeho schopnosti. Ať už se jedná o schopnosti přizpůsobit se nové situaci, schopnost improvizace, schopnost komunikovat nebo intelektové schopnosti. Ve výhodnější pozici bude mezi emigranty asi ten, kdo je schopen rychle se učit novým způsobům jednání i novému jazyku. Freund[14], který se zabýval situací emigrantů v SRN, zmiňuje vliv věku, školního vzdělání a IQ, na snadnost a rychlost adaptačních procesů. Podle jeho názoru, je adaptace o to obtížnější, čím starší a čím vzdělanější je emigrant, protože mívá také náročnější požadavky, kterým nelze vždy vyhovět. Podstatná je také znalost alespoň základních aspektů nové kultury. Obecně lze říci, že čím více znalostí člověk o nové kultuře má, zejména je důležitá znalost jazyka dané kultury, tím snadněji se do ní může začlenit. Naopak, čím méně toho o nové zemi a její kultuře ví, tím obtížnější pro něj bude orientace v nové společnosti a také kulturní šok může být větší a trvalejší. Pokud migrant přijde do nové země po svém 12. až 15. roce, většinou se nenaučí mluvit bez přízvuku[15]. Odlišný přízvuk nemusí představovat natolik závažný problém, zejména ve Spojených státech, jejichž občané jsou na cizí přízvuk díky velkému množství imigrantů do jisté míry zvyklí. Jiný přízvuk ale může být velkou překážkou v některých profesích, například v učitelství, psychologii nebo v herectví.

Dalším endogenním faktorem jsou motivy pro opuštění původní kultury a také zejména důvody pro případný návrat. Teoreticky je možné tvrdit, že čím méně se chce dotyčný jedinec vrátit, tím více se bude snažit přizpůsobit nové kultuře. Dále lze předpokládat, že čím méně pout člověka k původní zemi váže, tím snadněji se od ní odloučí a tím pravděpodobnější je možnost, že migrant v nové zemi bude chtít zůstat trvale. S motivací souvisí i očekávání, touhy a cíle, které by se měly v nové zemi naplnit. Pokud k tomu nedojde, migrant se cítí přinejmenším zklamán, a může začít uvažovat o návratu do původní země. Motivy pro emigraci mohou mít vliv také na to, zda a do jaké míry se bude chtít migrant stýkat v cizině s krajany. Pokud vycestoval s cílem naučit se jazyk a poznat co nejvíce novou kulturu, bude se snažit být s touto kulturou co nejvíce v kontaktu a bude omezovat kontakt s krajany. Nebo v případě, že vycestoval pouze za výdělkem, který chce plně využít a investovat až po návratu do vlasti, nebude mít snahu ani čas navazovat a udržovat nové vztahy a všestranně poznávat novou kulturu. Žije jen pro jedno – našetřit co nejvíce[16]. Společně s motivací, jak již bylo uvedeno, je důležité také stanovit si realistické cíle. Pokud člověk vycestuje proto, aby si přivydělal, příliš mu nezáleží na druhu práce a úrovni bydlení. Dočasná emigrace mu může přinášet pocit uspokojení, jestliže splňuje nejdůležitější cíl – výdělek peněz[17].

 Poslední endogenní faktor, který zde bude zmíněn, je celkové psychické a fyzické zdraví migranta. Pokud je emigrant ve stavu, který mu dlouhodobě brání vykonávat své zaměstnání nebo ztěžuje komunikaci se svým okolím, zbrzdí to pochopitelně jeho proces adaptace.

Mezi exogenní (vnější) faktory patří například odlišné fyzikální podmínky v nové zemi. Na první pohled by se mohlo zdát, že jiné klima nemá na člověka velký vliv. Migrant se však musí svému prostředí přizpůsobovat i po tělesné stránce. Jistý antropologický výzkum ukázal, že lebka dětí emigrantů se životem v nové zemi tvarově pozměňuje[18]. U italských dětí dochází k jejímu rozšiřování, u slovanských se spíše zoválňuje. Podle polohy země se mění množství červených krvinek v krvi člověka. Nutnost fyzického přizpůsobení má do jisté míry vliv i na psychiku migranta. Zvyká si na změnu životního rytmu, případně na odlišnou stravu. Jak vyplynulo z rozhovorů a z komentářů k dotazníkům[19], Čechům v USA často schází český chleba.

Člověk se nepohybuje jen v určitém fyzickém prostředí, velký vliv má na něj především kulturní a společenské prostředí. Záleží na politické a ekonomické situaci výchozí i cílové země. Tyto faktory úzce souvisí s motivací pro migraci a ovlivňují i to, jak se bude migrant v cílové zemi adaptovat. Jinak se bude cítit uprchlík, který útěkem za hranice zachraňoval holý život, a jinak ten, kdo se rozhodl žít v jiné zemi třeba z ekonomických důvodů a na odchod se předem připravil.

Rovněž záleží na tom, jaké hodnoty daná kultura uznává. Co považuje za nejlepší způsob výchovy dětí, jaká jsou pravidla chování, jaké je postavení ženy a muže ve společnosti, etc. Jinak se bude cítit v kontaktu s novou kulturou migrant v sousedním Slovensku a jinak v Turecku. Obecně, čím víc je cílová kultura podobnější té původní, tím snadněji se jí může migrant přizpůsobit.    

Dalším exogenním faktorem je to, zda migranti v zemi pobývají, případně pracují legálně. Nelegální migranti mohou trpět pocity úzkosti a strachu, že budou vypátráni, proto se někdy pokouší žít co nejvíce v ústraní, nedůvěřují si mezi sebou navzájem a tato nedůvěra může někdy na sebe nabrat i známky paranoidity[20].

Na začlenění migranta do cílové společnosti má vliv také jeho okolí. Záleží nejen na postoji členů cílové společnosti, ale také na postoji krajanů k nově příchozímu, v neposlední řadě záleží i na tom, jak se k emigraci staví rodina, přátelé a známí emigranta. Pro adaptaci na nové prostředí bude přitěžujícím faktorem, pokud si odchod z vlasti budou jeho blízcí vykládat jako zradu, vyhýbání se povinnostem, budou mu emigraci vyčítat. Naopak ulehčit emigraci může jejich podpora a pochopení. Jev, na který si čeští emigranti poměrně často stěžují, je závist, a to jak ze strany lidí, kteří zůstali, tak ze strany krajanů, se kterými se potkávají v cizině[21].

Změna kulturního prostředí působí na každého člověka jinak. Emigrace není snadná a může přinášet i velmi bolestné zážitky. Migrant se musí vyrovnat se ztrátou svých blízkých, přátel a důvěrně známého prostředí a akceptovat nové prostředí, zvyky i jazyk. V předchozích podkapitolách bylo pojednáno o tom, jakými různými způsoby může člověk na situaci migrace reagovat a jaké různé faktory na něj působí. Při pokusu o popis dopadu migrace na psychiku člověka bylo potřeba do jisté míry generalizovat, a tím také došlo k jistému zjednodušení problematiky.

Nezabývala jsem se například tím, jak odchod ze země působí na emigrantovy blízké a známé, kteří zůstali, ani tím, jak emigrace působí na děti migrantů, které vyrůstají již v nové zemi, což je nad rámec této práce. Nicméně tato problematika k dopadu migrace na psychiku člověka neodmyslitelně patří.

 


 

[1] Marlinová, 1992: s. 41-42. 

[2] Kabela, 2000: s. 119, Diamant, 1995, s. 164

[3] Dalhousie Universita v Kanadě, sekce určená zahraničním studentům [online, cit. 21.2.2005], <http://www.dal.ca/~studyab/studyab/pdstep6d.html>.

University of Colorado at Boulder, sekce věnovaná zahraničním studentům [online, cit. 21.2.2005], < http://www.colorado.edu/oie/isss/culture.html>.

[4] Viz pozn. č. 3.

[5] Marlinová, 2003: s. 16-17.

[6] Diamant, 1995: s. 164 nazývá tento způsob adaptace “hypointegrací”, kdy dotyčná osoba se řídí heslem “Jsem Čech – a kdo je víc!”. Mnozí mají podle něj nedostatečný respekt pro normy a zvyklosti hostitelského národa a odmítají se jim přizpůsobit. Mnohdy také mohou nadměrně zdůrazňovat své odlišnosti a dostávat se tak do konfliktů nebo izolace.

[7] Diamant (ibid) nazývá tuto formu adaptace “hyperintegrací”. Podle něj převažuje zejména u osob, které mají silnou potřebu někam patřit. Někteří z nich se mohou stydět za svůj původ, jazyk, kulturu, za své rodiče, jejich zvyky, chování apod.

[8] Své pocity týkající se tohoto případu vyjádřil respondent č. 35, 13.7.04: “…většina Čechů dělá tady to samý co dělali v ČR, a to sedět v hospodě u piva a stěžovat si...a po letech v US neuměli anglicky, jelikož žili, pracovali a bavili jen s krajany...” Resp. č. 35 je muž, do USA poprvé přijel ve věku do 20 let, žije zde již 7 let, většinu svého pobytu legálně. Upravena byla pouze diakritika.

[9] Kabela,  2000: s. 122.

[10] Ibid.

[11] Marlinová, 1992: s. 46-47 , 2003: s. 16-17. Kabela, 2000: s. 121-122.

[12] Diamant: 1995, s. 164

[13] Kabela, 2000: s. 120.

[14] Freund, 1993: s. 73.

[15] Kabela, 2001: s. 49.

[16] Příkladem může být komentář: ”Peníze si tu člověk vydělá, to jo, ale život je v Česku.” resp. č. 62, 12.09.04b jako zdůvodnění toho, proč by chtěl v US zůstat jen krátkodobě[16]. V US pobývá většinu času nelegálně, je v zahraničí už 5 let, jedná se o muže ve věkové skupině od 21 – 30 let.  

[17] “Mám univerzitu, v Česku jsem podnikal, tady vyvážím odpadky a umývám záchody, ale jsem daleko spokojenější. … Můj měsíční plat je srovnatelný s platy ministrů v ČR, takže spokojenost…” Toto jsou dva navzájem související komentáře respondenta č. 33, 8.07.04, muže, ve věkové skupině od 31 do 40 let, v USA pobývá 3 roky, po většinu času nelegálně. 

[18] Kabela, 2001: s. 48, výzkum prováděn ve Spojených státech amerických.

[19] Jednalo se o komentáře k otázce č. 6: “Vyhledáváte (vyhledával/vyhledávala jste) za svého pobytu ve Spojených státech obchody s českým zbožím (knihy, noviny, potraviny)?” Ráda bych zde pro ilustraci uvedla tedy aspoň 3 komentáře, které se tématicky k problému adaptace na odlišnou stravu vztahují: Respondent č. 96, 5.11.04 tyto obchody vyhledává často, a do komentáře uvedl, že: “Dobrý chleba a neslané máslo je nenahraditelné stejně jako dobře natočené pivo”. Respondentka č. 100, 9.11.04 nikdy nenavštěvuje/nenavštívila české obchody v USA, a uvádí, že si: „zvykla na jiný život velice rychle a nějak jsem neměla potřebu vracet se k českým věcem a ani mi popravdě nic moc nechybělo, snad jen český pravý chleba.” Uzavřela bych tyto příklady komentářem respondentky č. 120, 4.1.05a, která sice české obchody nikdy nenavštívila/nenavštěvuje, ale dodává: “znám lidi, co si nakoupili mouku, kvasnice a snažili se vyrobit si knedlíky, což byl marný pokus.” a myslím, že docela trefně tuto problematiku shrnuje:  “Všechno je jiné, někomu to chybí, jinému ne.”

[20] Diamant, 1995: s. 167.

[21] To je případ například jednoho Čecha v USA, který svůj důvod, proč se s ostatními Čechy v USA stýká zřídka nebo vůbec , vysvětlil takto: “Neměl jsem zájem se s nimi stýkat, vlastně jen s pár vybranými, ale v "mém" státě (Arizona) jich stejně a ni moc nebylo a není. Pomlouvají se mezi sebou, závidí si, nemůžou přenést přes srdce, že někomu se vede lépe, či je více vzdělaný, než ten druhý a pod. Intriky, klebety, pomlouvání - to je vizitka vztahu Čechů s Čechy v USA.”

Jeden kanadský Čech ve svém příspěvku do fóra na internetových stránkách naznačil svůj způsob reakce na závist ostatních: “Já osobně, když líbeznou zemi českou navštíviti jedu, ve staré bundě oblečen jsem, nikoliv v BMW leč v tramway se vozím a o životě svém v Kanadě pravdivě hovořím. Leč i tak k jisté nelibosti své závist u některých vzbuzuji. Jak jest to možno? <http://www.zvedavec.org/nazory_969.htm?page=1> [online, cit. 21.2.2005, publ. 09.10.04, 08:58 hod.] Upravena byla diakritika, pořadí slov zůstalo zachováno.

Poslední aktualizace dne: 12.02.2007

LT © 2004, 2005, 2006, 2007;  cesivamericeZAVINÁČseznamTEČKAcz